Listopad 2014

Kočičí pohled na věc

28. listopadu 2014 v 11:29 Kočičí deníček
Zdravím všechny, kdo se rozhodli sem zabloudit,

nejspíš všichni dobře ví, že se říká, že člověk nebydlí s kočkou, ale kočka s člověkem. U nás to platí téměř beze zbytku.

Když se všichni sejdeme u televize, kocour má největší díl sedačky (vždy samozřejmě nejlepší kus), když se podává jídlo, kocour dostává jako první.
Pokud se on rozhodne ráno vstávat v 6 hodin (bez ohledu na to, zda je víkend nebo běžný pracovní den), minimálně já musím také (ale to mňoukání a pomrukování stejně většinou vzbudí i zbytek :D). K tomuto ještě patří, že jakmile jsou všichni na nohou, kocour se, spokojen, vrací do svého pelíšku a jde spát (!).
Pochopitelně, když nemůže ven on (do mrazu ho pouštět nemíním, už tak mi pokašlával, když se mu jednou podařilo se proplížit), nepůjde nikdo a tak shrne koberec před vchodovými dveřmi a nikdo nemá šanci jít ani ven a ani dovnitř, dokud se koberec nespraví.
Pokud si lehne a to kamkoli, neexistuje, aby na něj někdo šlápnul, nebo to jen naznačil. To se okamžitě vztekne (ale my jsme silnější než on ;)). Ne, nebojte, nikdy bych neuhodila ani jinak neublížila zvířeti, takže ho jen zvedneme ze země a přemístíme.
Pokud se snažíme vyprovokovat ho ke hře, aby se celý den jenom tak neválel a nenudil, ve velkém množství případů se nám to nepodaří - proč by měl taky zvědat to své aristokratické pozadí, že?


A co se stane, když se chlupatý pan domácí dozví, že chci dělat něco jiného, než obdivovat jeho dokonalost? Myslím, že místo slov postačí následující snímek:


Takže, jestliže se chystáte pořídit si domů kočku, počítejte s tím, že se ukáže, že váš dům/byt vlastně není váš, ale vaší kočky, která vás uvnitř milostivě toleruje. Stejně tak vybavení uvnitř není nic jiného, než úžasná škrabadla, prolézadla a pelíšky (květiny se snažíme zachraňovat jak se dá, ale zatím se moc nedá...)

Prakticky - nepraktická

Konec ZŠ, co pak?

23. listopadu 2014 v 17:12 Postřehy odjinud
Zdravím všechny,

nevím, zda to někdo zaregistroval, ale na televizním kanále ČT1 vysílají úplně nový typ reality show, která se odehrává v jedné škole. Projekt spočívá v tom, že tři učitelé ze tří různých (většinou výběrových) škol si zkusí vyučovat v problémové třídě. Tento projekt má název Třída 8.A.

V jednom díle (zatím poslední, 5.) se řešil přestup ze základních na střední školy. Úplně jsem si přitom vzpoměla na svá dilemata a také na své spolužáky ze základní školy. Objevilo se tam totiž něco, co je typické napříč všemi školami a všemi žáky a žákyněmi: kterou školu a jaký obor vybrat?
Abych pravdu řekla (a většina mi dá jistě za pravdu), rodiče mají většinou velmi přesnou představu, na jakou školu by měl jejich potomek jít a co vystudovat. Tak například já jsem byla tlačena směrem na gymnázium, naštěstí jsem se ubránila :). Na druhou stranu, rada rodičů nemusí být zcela špatná, přiznejme si, že málokdo z deváťáků má jasnou představu o tom, co ho bude bavit a co by chtěl v budoucnu dělat.
Dalším obrovským problémem u výběru střední školy je, z pohledu žáků, rozhodnutí kamarádů. Velmi často jsem se setkávala (a stále setkávám) s vyřčením věty typu půjdu tam, protože tam jdou i ostatní holky. To je sice moc hezké, že tam jdou i ostatní, ale sakra, kdyby se rozhodly jít na medicínu a zrovna jedné z nich se dělá špatně z krve a táhne ji to například k cukrařině, proč by se měla trápit jenom proto, že tam jdou ostatní? Není to svazující? Proč by si měla dotyčná vybírat jen podle toho, kam jdou její kamarádky? Taky jsem se setkala s tím, že se kamarádky navzájem přesvědčují, aby šly spolu. Tento přístup je z mého pohledu přímo manipulativní a to v tom horším slova smyslu. Řekněte přece své nejlepší kamarádce ne, nepůjdu s tebou na hotelovku (za předpokladu oboru bez maturity) já se učím lépe a baví mě chemie. Co vám asi tak ta nejlepší kamarádka řekne? Pokud je opravdu nejlepší, řekne tak jo, ať se ti daří a napíšem si. V tom horším případě začne přemlouvat, případně se obě rozhádají. Přechod ze základky na střední je vlastně jakousi zkouškou přátelství, nutno podotknout, že v některých případech poměrně tvrdou.

Mě osobně také kamarádky přemlouvaly, abych s nimi šla, shodou okolností, na gymnázium. Já řekla ne. Znamenalo to snad konec našeho přátelství? Nikoli. Naopak znám holky, které velmi krutě doplatily na to, že se rozhodly jít na školu ve skupině. Rozhádaly se až na krev a dokonce jedna z nich přestoupila (jen kvůli hádkám) na jinou školu.

S tím souvisí další věc: navazování nových kontaktů. Pokud se rozhodnete jít například ve dvou, třech či čtyřech na stejnou školu a na stejný obor, máte mnohem menší chuť seznámit se s ostatními v nové třídě. Naproti tomu pokud se vrhnete na sólo plavání ve žraločím akváriu, poznáte více lidí (velmi pravděpodobně) ale co je nejdůležitější, můžete začít takzvaně odznova. Vaše osobnost již nemusí například trpět zaškatulkováním bývalé třídy, můžete začít dělat věci, kvůli kterým by si z vás v bývalé třídě dělali legraci, nebo kvůli kterým by si vás dobírali, ať už se jedná o cokoliv. Pokud to mám znovu vztahovat na sebe, já šla úplně sama, poměrně daleko (cesta vlakem okolo 2 - 3 hodin) na internát. V bývalé základní škole jsem byla šedá myška, dobře se učící, téměř šprt. Na střední škole jsem se poměrně hodně vyloupla, nebrala jsem si servítky ani se spolužáky a dokonce občas ani s učiteli (nikdy jsem se ale nehádala bez pádných argumentů a vždy se vší slušností). Dovolila bych si to, pokud by tam byl někdo, kdo by mě znal ze ZŠ? Nejspíše ne.

Přejděme ale k tomu hlavnímu, o čem chci dnes napsat: jak vybrat školu a obor?
Jednoduchá rada, kterou budou všichni do zblbnutí opakovat zní: vybírej podle toho, co tě baví. Jenže zároveň (většinou rodiče) dodávají: vybírej tak, aby tě to pak uživilo.
Čím se tedy řídit?
Podle mě je hloupost vybírat školu jen podle rozumu (v tom případě by zely gymnázia prázdnotou). Krom toho, i kdyby byli všichni žáci schopni vybrat si obor, který má potenciál (v době, když si ho vybírali) je uživit, než vystudují ty tři nebo čtyři roky, situace na trhu se třeba 10krát změní. Proto, když nastupujete do školy, je to jako sázka do loterie a nikdy nevíte, zda v oboru zůstanete, nebo zda přestoupíte, případně, pokud dostudujete, jestli najdete uplatnění.
Z tohoto důvodu si myslím, že je zcela zbytečné, abyste se řídili pouze tím, co je rozumné. Jistě, občas lze skloubit zálibu s větší šancí - pak je to rozhodně vítězství, nicméně nikdo nemůže nutit talent na matematiku, aby studoval biologii nebo medicínu jenom proto, že je to snad prestižnější, nebo nadějnější. To nejde a stejně by nejspíše ten dotyčný nedostudoval (rozhodně ne medicínu).

Proto říkám: vybírejte podle toho, kam vás to táhne nejvíce. Vždyť pokud se vyučíte, záleží už jen a jen na vás, zda se dokážete prosadit, pokud ne v cizím podniku, dnes není tak složité získat živnostenský list ;). V případě maturity a pokračování ve studiu na vysoké škole, drtivá většina vysokých škol vypisuje přijímací řízení, jejichž nedílnou součástí jsou přijímací zkoušky. Nikdo se vás nikdy nebude ptát, z čeho jste maturovali a jakou střední školu jste studovali. Jim je to tam jedno a nesvazují vás tím, že jdete z jazykové školy například na studium biologie. Pokud zvládnete přijímačky, proč by je to taky mělo zajímat, že? Jejich jedinou starostí je, abyste měli maturitu a abyste složili přijímačky. Potom už je to pouze váš boj a záleží jedině na vás, jaké zbraně a strategii si zvolíte. Další dilema, na které mnoho žáků ZŠ naráží je předsudek toho, že výuční list je něco méně, než maturita. Ve své podstatě vlastně ano, nicméně každá z těchto zkoušek má svá vlastní specifika, která nelze srovnávat. Přece nemůžete srovnávat gymnazistu s perfektní znalostí fyziky a biologie (které jsou mu bez vysokoškolského titulu v podstatě k ničemu) s perfektním vyučeným řezbářem, který své práci rozumí, má ji rád a narozdíl od onoho gymnazisty už nic dalšího dokazovat nemusí. Vždyť i ten řezbář, zedník (opravdu dobrého zedníka, abyste pohledali) nebo automechnik mají své uplatnění na trhu, záleží na tom, jak se prosadí. Možností existuje spousta, stačí si vybrat a pořádně využít.
Učňovské obory bývají prezentovány jako ty podřadné, kam jdou žáci se špatnými známkami a chováním, ale není to vždy pravda. Jistě, faktem je, že díky svému prospěchu je nikde jinde nevezmou, ale jsou tací, které řemeslo prostě baví. Paradoxem je, že inženýr opovrhuje vyučeným, například právě tím řezbářem, nebo truhlářem, ale na návštěvě pak všichni obdivují ten krásný nový nábytek z masivu. Oni neobdivují práci toho inženýra, ale toho mistra, který onen nábytek vyrobil, obdivují toho vyučeného řemeslníka, kterým ale zároveň pohrdají. A to je přátele právě na vás, na letošních deváťácích, abyste situaci změnili, abyste především sobě samým a také svým rodičům dokázali, že výuční list není známka hlouposti, ale známka umu. Možná, že teď zním, jako reklama na tyhle obory, vlastně tak trochu možná jsem, jelikož maturitní obory reklamu nepotřebují, těm stačí, že na konci jejich studia je právě již zmíněná maturita.

Abych vše shrnula:
- školu nevybírejte na základě rozhodnutí vašich rodičů nebo kamarádů, ale podle vlastního úsudku,
- nebojte se říct doma, že i když máte vysvědčení těsně pod vyznamenáním (nebo lepší), táhne vás to k řemeslu a nikoli k maturitě (i když se to vždy nevylučuje),
- nebojte se skočit mezi žraloky, není tak těžké naučit se s nimi plavat ;),
- zapomeňte na celý trh práce, během vašeho studia se situace mnohokrát změní.

Hodně štěstí při výběru přeje
Prakticky - nepraktická

Jonh Ronal Reuel Tolkien - Pán prstenů III

15. listopadu 2014 v 15:31 Literatura

Návrat krále

Poslední díl původně nezamýšlené trilogie. Název opět prosazen vydavatelem, podle J. R. R. Tolkiena prozrazoval až příliš. Když se to tak vezme, je to pravda.

Na tento díl jsem čekala až moc dlouho (v naději, že jej dostanu na narozeniny), nakonec jsem si knihu koupila za necelých 300 Kč (původně jsem nic kupovat nechtěla, ale ta cena mě přesvědčila).

Děj:
- přesně navazuje na Dvě věže,
- Pipin a Gandalf jedou do Minas Tirith. Pipin vstupuje do služeb správce Denethora a poznává se se členem Stráže Beregondem, který se mu stává průvodcem a přítelem, stejně, jako jeho syn.
- Aragorn se setkává s družinou hraničářů, kteří za ním přijeli do Rohanu, krále Théodena zastihne posel z Gondoru a žádá o pomoc. Král nechá svolat vojsko.
- Aragorn, Legolas, Gimli a hraničáři se vydávají na Stezku Mrtvých, aby vvskřísili další naději na vítězství nad Nepřítelem.
- Sam zachrání Froda ze skřetí věže, spolu, převlečeni za skřety, putují Mordorem.
- Do Minas Tirith přijíždějí posily z celého Gondoru, vrací se i Faramir z Ithilienu (kde ve Dvou věžích potkal Froda a Sama)
- Bitva před Minas Tirith je nakonec vítězně vybojována, ovšem za cenu životů krále Théodena, zblázněného Denethora a málem také Faramira, Éowyn a Smíška.
- Aragorn se odhalí, jakožto Isildurův dědic, Éowyn a Farmir se během léčby sblíží.
- Spojené vojsko gondorských a rohanských se vydává na poslední boj před brany Mordoru.
- Frodo se nedokáže prstenu zbavit, díky Glumovi přichází o prst, ale prsten je zničen (padá i s Glumem do Orodruiny - Hory osudu).
- Aragorn je korunován králem a přijímá jméno Elessar nebo Elfkam.
- Hobiti se vrací domů do Kraje, ale mnoho se tam změnilo a oni musí o svůj domov bojovat se Sarumanem, který byl propuštěn ze Železného pasu.


Opět neprozradím vše, i tak je to dost.
Kniha je poutavá od začátku do samotného konce, po skončení děje jsou ještě dodatky, kde se můžete dozvědět o zůzných písmech, výslovnosti, historii některých rodů, dozvíte se například Aragornův příběh, od jeho začátku až po smrt. Také je zde seznam jmen a míst, samozřemě mapa jak středozemě, tak pouze Gondoru, části Rohanu a Mordoru. Následují rodokmeny, kalendáře, pojednání o rasách, shrnutí děje dle letopočtů, dokonce jisté pokračování příběhu (dle letopočtů).
Pokud jste přečetli první a druhý díl, nesmíte ten poslední vynechat a rozhodně nestačí vidět film. Někteří říkají, že po tom, co viděli film se jim kniha už nelíbí, u mě to bylo úplně opačně. Viděla jsem film, ale o to více se mi potom líbily knihy.
Kdo se začal o Středozemi jakožto svět zajímat, nesmí vynechat ani Silmarillion, který se zabývá vznikem světa a nejstarší mytologií, vlastně až po válku o prsten. Pak jsem narazila na knihu pojmenovanou Húrinovy děti a Další příběhy Středozemě. Pan Tolkien měl svůj svět prostě do detailu vymyšlený, ať si říká kdo chce, co chce.

Mě nezbývá než dílo doporučit jako zábavu na volný čas, nebo si ji můžete skusit prosadit do seznamu povinné četby (pokud máte něco takového i na ZŠ, na střední to asi neprojde - zvláště konzervativní učitelé pro to nemají moc pochopení).

Prakticky - nepraktická

Kočičí komedie

15. listopadu 2014 v 14:45 Kočičí deníček
Ahoj kočkomilové!

Za dobu, po kterou jsem se zde nijak neozvala jsem s Kamalem prožila pár perných chvilek. Ale hezky popoředě:

1. rozhodla jsem se přejít z klasického kočkolitu (šedý "štěrk") na cosi s názvem silikagel. Vypadá to jako bílé nebo skoro průhledné krystalky, prostě, jako by někdo vysklil dveře vlastní rukou (přinejmenším), nicméně zatím jsem velmi spokojená, protože tento materiál je
a) lehčí než "štěrkový" kočkolit, takže 16 litrový pytel zvednete stejně snadno, jako svou kočku :D,
b) levnější než předešlá varianta (záleží na obchodu),
c) ekonomičtější - není třeba podestýlku měnit tak často, celková výměna jen 1x za měsíc (denně vybírat bobky),
d) lepší pohlcovač pachů.


2. Jako většina ostatních savců, i kočka má srst. Proto dříve nebo později musí přijít čas, kdy je třeba se o tuto záležitost postarat. Klasickým a nejčastěji využívaným řešením jsou kartáče a furminátory. Dokonce jsem slyšela i o tabletkách proti línání, ale netuším, který neznaboh a mučitel by tohle podával svému zvířecímu kamarádovi (pokud se ještě dá mluvit o kamarádství). Raději budu denně bojovat s kočkou, která je zaujatá vůči kartáči, než abych jí cpala kdo ví jaký chemický hnus... vždyť vypadávání srsti je zcela přirozené, není to žádná nemoc nebo vada a každý majitel s tím musí dopředu počítat.
Nyní k příjemnějším/vtipnějším záležitostem: odpor Kamala ke kartáči a zvláště k furminátoru... Vím, že můj kocour nemá rád péči o srst (nejraději by si to obstaral sám, ale nebylo by to tak důkladné a za chvíli by byly jeho chlupy všude), proto se do tohoto úkonu pouštím v momentě, kdy najedený a "upravený" (čti: nevzhledně ulízaný) odpočívá někde na pohovce (proč by ležel v pelíšku, když si může zabrat tři čtvrtě gauče, že?). Začnu zlehka a jemně, spíš ho hladím, než češu a když začne příst, můžu česat. Většinou to ale stejně konší tak, že pohazuje ocasem, připraven při nejlepší příležitosti utéct.
Ještě bych vložila poznámku k furminátoru: než s ním začnete česat svou kočku/psa, vyzkoušejte ho na své kůži (např. na ruce), abyste věděli, jak moc můžete přitlačit, než to bude moc škrábat, přeci jen, jsou to kovové hroty (i když tupé) a může to bolet ;).


3. Mému drahouškovi se nedávno udělalo špatně a co snědl, to vyzvracel. Žel, stalo se to v pátek pozdě večer a tak nebylo kam jet na veterinu. Zamezila jsem mu tedy přístup ke žrádlu a k dispozici měl pouze čistou pitnou vodu. Jakmile z žaludku dostal úplně všechno, co v něm ještě zbývalo (párkrát vyzvracel i vypitou vodu), udělalo se mu lépe a během noci už nezvracel. Nazítří dopoledne jsem mu zkusmo dala trošku krmení, ale zase všechno vyzvracel. Nevěděli jsme kudy kam a já byla rozhodnutá jet hned v pondělí na nejbližší veterinu. Jenže pak se vše v dobré obrátilo a to když jsem Kamiho vzala ven. On se napásl trávy (tu už nezvracel, což bylo dobré znamení), bylo mu lépe, takže jsme mu uvařili rýži s mrkví. Moc se mu to nezdálo a jedl pouze tehdy, když jsem ho krmila z ruky, uličník... Od té doby už je mu dobře, opět hezky žere všechno, co dostane (akorád vařená drůbeží kůže z polívky mu nevoněla, Sendy ale chutnala :)) a tak se ze mě stala nadšená pěstitelka kočičí trávy (semínka jsou ke koupi i přes internet).


4. Dlouho jsem uvažovala o koupi polštářku se šantou kočičí. Nedávno jsem se k tomu odhodlala a chyba to rozhodně nebyla :D. Bohužel, ani kdybych se sebevíc snažila, nedokázala bych slovy popsat to, co kocour vyváděl, takže, kdo máte doma kočku, která ještě se šantou neměla tu čest se seznámit, směle do toho, polštářek stojí cca 10 Kč.

Taky jsem mu nakoupila nějaké kapsičky pro kočky (značku nebudu uvádět, každý dle vlastního uvážení, stejně, jako u granulí a dalšího krmiva). Vím, že by se nemělo míchat různé krmivo, ale když mu to se žaludkem a ani s kondicí (není tlustý) nic nedělá, tak proč nezpestřit jinak jednotvárnou stravu? Jen je třeba dobře prostudovat denní dávku a dle váhy dodávat i granule (voda je samozřejmostí), Kapsičky Kamimu dávám spíše jako něco lepšího jen občas, asi jako když máte každou neděli řízek s bramborem, ale jednou za čas přistane na talíři pořádný hovězí steak :).

Nedávno jsem toho hyperaktivního tvora nachytala, jak leze po mém stojanu (na výkresy a plátna). Dlouho mi unikalo, jak se tam propána dostal, až jsem ho jednou viděla, jak tam vyskočil... ano, nemám doma kočku, ale převlečenou opici. Dokonce i do mojí patrové postele už si ze stolu vyskočí, jako by se nechumelilo (a pořádně mě tak v noci děsí). Včera se rozhodl pokračovat ještě dál a přeskočil z mé postele na cca mert 30 vzdálenou šatní skříň (která je ještě o něco vyšší, než odrazová plocha na posteli), venku si zahrál i na kamikaze a vrhnul se z balkonu na zahradu (přistál v listí a mechu naší skalky). Nebyla jsem vystrašená, protože vím, že odtamtud kočky běžně skákaly, když jsme cizí vyháněli od misky naší Micky.
Po zvážení jsem zjistila, že jeho váha přesáhla hodnotu 3 kila 30 - bude to moc velký kocour :3.


Aby toho vtipného nebylo málo, už několikrát jsme toho mého malého (no, malého, to už je dost zavádějící) uličníka lovili v ložnici pod postelí (kam by neměl chodit), když jsem si s ním hrála a sedíce na pohovce mu utíkala s myškou na gumičce, udělal takový skok, že z podlahy za mnou (a pohovkou) přeletěl přes mojí hlavu a skončil před pohovkou (takže nejen opice, ale taky klokan... jeho matku jsem viděla, stopro kočka, kdo ví, co byl otec... :D).
Taky jsme jednou u hořícího krbu debatovali o tom, jestli mu není třeba moc teplo, když takto topíme (on se totiž občas rozhodne sednout si doprostřed místonosti a mňoukat, ani snaha o hru pak nepomáhá). Jenže on nás pořádně dostal, když si sednul přímo před krb a nechával si hřát záda :), závěr: je stejně zimomřivý a teplomilný, jako my všichni ostatní. :D
Taky jsme si všimli, že skvrna na jeho levém rameni připomíná srdce (viz. první fotka).


Hodně zábavy s kočkama,
Prakticky - nepraktická

John Ronald Reuel Tolkien - Pán prstenů II

9. listopadu 2014 v 12:48 Literatura

Dvě věže

Před časem jsem zde uveřejnila "recenzi" na Hobita a Pán prstenů - Společenstvo prstenu. Stejně, jako předchozí dva tituly, i tento se vám může hodit do seznamu povinné četby, nebo přinejmenším jako pokračování již zmíněných knih.

Druhý díl naprosto přesně navazuje na konec prvního dílu. Dovolte, abych vysvětlila proč:
původně chtěl J. R. R. Tolkien vydat Pána prstenů jako jedinou knihu, jenže po válce nebylo dost papíru a tak jej vydavatel donutil rozdělit dílo na tři části.

K ději:
- kniha je rozdělena na jakési dvě poloviny, dvě knihy.
- první polovina knihy pojednává o unesených hobitech Smíškovi a Pipinovi a o trojici pronásledovatelů.
- na scéně se objěvuje Gandalf, tentokráte Bílý. Spolu s Aragornem, Gimlim a Legolasem se vydávají za králem Rohanu.
- Smíšek a Pipin jsou pod ochranou Stromovouse a spolu s dalšími enty zničí Železný pas.
- Rohanští a trojice Aragorn, Legolas a Gimli vybojují velkou bitvu u Helmova Žlebu.
- druhá část Dvou věží se zabývá cestou Sama a Froda do Mordoru, jejich setkáním s Glumem a taky s gondorským velitelem Faramirem.
- dílo končí v tunelech Oduly a zajetím Froda skřety.

Knihu jsem dostala jako dárek, proto nemohu říci, za kolik se dá sehnat, nicméně, pokud vás bavil nebo zaujal první díl, ten druhý je neméně dobrý. Krom toho se zde nachází mnohem více vtipných a úsměvných momentů. Upozornit je třeba také na to, že ačkoli se dle popisu zdá, že jsou kniha i film velmi podobné, jako se to téměř podařilo u Společenstva, tak u Dvou věží to tak není.

Film se snad od knihy nemohl lišit více. Tak například Aragorn rozhodně nespadnul do žádné řeky, i boj se skřety na cestě do Helmova Žlebu je výmyslem filmařů. Boje u Hlásky se nezúčastnili elfové, jak předkládá film a Eomér nepřijel na pomoc s Gandalfem, ale bojoval po králově boku. Nesrovnalostí je mnohem více, všechny je vypisovat nebudu, přečtěte si je sami ;).

Mě osobně četba velmi bavila, neskrývám, jsem velký fanoušek Pána prstenů a vůbec Středozemě a Tolkienova světa. Ze všech tří částí je tato nejtenší, ale neméně zajímavá a výpravná.

Co dodat? Kdybych toho napsala ještě více, prozradila bych až moc a nemělo by smysl knihu si půjčit/koupit a přečíst. :)

Směle tedy do čtení!
Prakticky - nepraktická