Přítel, který odešel

6. října 2014 v 16:55 |  Naši mazlíčci
Milí čtenáři,

vzhledem k tomu, že byl Alexandr po tři roky součástí našich životů, cítím povinnost se teď, ve chvíli jeho odchodu, rozloučit. Král je mrtev, ať žije král, chce se mi zvolat. Ano, Alexandr Eduard I. Veliký, náš potkan, kamarád, v noci z neděle 5. 10. 2014 na pondělí 6. 10. 2014 umřel.

Má sestra si Sašu pořídila za pár desítek korun ve zverimexu, ale to, co si vlastně přinesla domů, nelze ocenit.
Za kousíček sýra se naučil procházet kruhem z lepící pásky, v zimě si klidně lehnul za krk a hřál, jako šála, trpělivě vyslechl vše, co jsme mu chtěli říct a nikdy se k nám nezachoval zle, nikdy nás nekousnul. Vesele pobíhal venku, jak v kleci, tak i mimo ni, úplně na volno a často na něj stačilo zavolat a přiběhl zpátky.

Je to asi 14 dnů až 3 týdny, co se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Nejprve mu začala ochabovat jedna zadní noha, ale neztrácel chuť k životu, stále chodil, stále skákal, měl chuť k jídlu. Jenže pak se mu najednou začala zhoršovat i druhá zadní noha a v předních tlapkách obtížně držel krmení. Stále se ale udržoval v čistotě a stále si více než ochotně bral různé dobrůtky, jako rajče nebo salát. Hodně ochabnul a ztratil na váze. Najednou z něj bylo jenom něco malého, křehkého a chlupatého.

Ještě v sobotu jakž takž chodil a krmil se. Včera celý den prospal a jeho jediným pohybem bylo odbelhání se do sena, odkud se už nezvednul. Večer jsem se mu snažila nabídnout kousek hrozna, které jsem oloupala, aby bylo co nejměkčí, ale odmítnul. To bylo poprvé v jeho životě, kdy odmítnul jídlo. Bylo jasné, že teď už je vážně zle. Když jsem ho vzala do ruky, byl celý studený, ale ještě dýchal a snažil se pohnout hlavou.
Ráno jsem ho našla mrtvého. Ležel tam na seně, jako večer, klidný a nehybný. Zřejmě odešel ve spánku.

Možná, že se to zdá někomu jako banalita, však co, byl to jenom potkan... nebyl. Ne pro mě a ani pro mou sestru.
Myško, měl jsi hodně přezdívek a hodně jsme se s tebou nasmáli, hlavně, když jsi po pokoji pronásledoval kocoura. A tak si Tě chci taky pamatovat. Jako veselého a přítulného tvorečka, který se uměl i usmát...
Sbohem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 PotkySchka PotkySchka | Web | 16. října 2014 v 13:53 | Reagovat

To je mi opravdu moc líto...:-(Za život mi umřelo hodně potkánků, takže vím, jaké to je...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama