Říjen 2014

Strašák jménem matematika

9. října 2014 v 20:55 Postřehy odjinud
Ahoj,

zrovna před chvílí se na Novinkách strhl málem ozbrojený konflikt v otázce matematiky, zda ji zařadit povinně k maturitě a zda vůbec k něčemu je.

Než budu pokračovat a vysvětlím svůj postoj, musím se Tě, čtenáři/ko, zeptat: myslíš si, že je výuka matematiky na základních a středních školách potřebná?
Ano?
Ne?

Pokud ano, mám doplňující otázku: k čemu je tedy prospěšná?
Dokázal/a jsi si odpovědět?

Já na tuto otázku odpověď neměla dlouhých 12 let. Význam výuky matematiky jsem pochopila až ve třetím ročníku střední školy a to ještě po popíchnutí jisté spolužačky.
K čemu nám tedy je ta hrozná a ošklivá matematika? Proč se musíme učit logarytmy, exponenciální rovnice, slovní úlohy, pravděpodobnosti a X dalších?
Má odpověď možná mnohé překvapí, snad proto, že je tak jednoduchá, tak zjevná, možná proto, že Tě to nikdy nenapadlo. Tou odpovědí je procvičování levé hemisféry mozkové a logické inteligence/ myšlení.
Pro vysvětlení:
Lidská bytost a její inteligence sestává ze 7 "oblastí" IQ:
1. INTERPERSONÁLNÍ - vnímání pocitů druhých,
2. INTRAPERSONÁLNÍ - vnímání a interpretace vlastních pocitů,
3. HUDEBNÍ
4. TĚLESNĚ POHYBOVÁ,
5. PROSTOROVÁ,
6. JAZYKOVÁ a
7.LOGICKO - MATEMATICKÁ.

Hodnoty IQ se mohou během života měnit, přičemž každá z výše uvedených částí musí mít nějakou hodnotu. Takže nikdo nemůže říct, že prostě nemá logické myšlení. Má, jen ne na takové úrovni, jako vystudovaný matematik. K tomu všemu, pokud si budeš chtít někde nechat udělat testy IQ, věz, že pro objektivní výsledek testování je zapotřebí aspoň 5 RŮZNÝCH testů a z těchto testů sestavit průměr. Až v této chvíli o sobě můžeš prohlásit, že jsi génius. Jistě, někdo může být geniální právě v oblasti matematicko - logické (nebo logicko - matematické, ono je to jedno), ale co těch šest zbylých oblastí...?
Zabývejme se ještě chvíli mozkem, lépe řečeno jeho rozdělením. Ve škole nás naučili skvělou pomůcku:
Pravá hemisféra = Představy, fantazie;
Levá hemisféra = Logika.
V hodinách výtvarné výchovy, hudební výchovy a podobných předmětů tedy rozvíjíme pravou mozkovou hemisféru, v matematice levou hemisféru. Asi si domyslíš, ve kterých dalších předmětech se rozvíjí další části IQ :).

Jako dítě jsem matematiku na prvním stupni prostě snášela, během 6. a 7. třídy nenáviděla, v 8. a 9. třídě zbožňovala. Během střední školy upadla matematika v nemilost. Taky jsem mnohdy argumentovala slovy "k čemu mi to kdy bude?" Dnes už si dokážu i odpovědět," k tomu, abys nebyla úplně blbá." Žádný předmět není ve škole jen proto, aby z něj žáci/ studenti propadali. Vše má svůj smysl, jen musíme dospět do bodu, kdy v té fyzice, matematice, chemii, dějepisu, zeměpisu a dalších, ten smysl uvidíme a rozeznáme.
Na druhou stranu ale moc nesouhlasím s názorem, že by měla být povinně jako část maturitní zkoušky. Maturita má 4 předměty:
- Matematika/ jazyk,
- Čeština,
- Odborný předmět/ balíček odborných předmětů (pro ty jsou 2 místa, v balíčku více).
Kam by měly být dány ty odborné předměty? To by měl být mezi odbornými pouze jeden? Pochybuji totiž, že by matematika byla prosazena na úkor jazyka. Vychloubáčkům, kteří se ohánějí dobrovolnou maturitou z matematiky sice uznale pokynu, ale nic víc. Je to jejich volba, jejich věc. Já osobně bych neměla šanci, přestože jsem z matematiky měla nejhůře za 3. Takže za mě, když už přidávat předměty, pak povinně volitelné, nikoli měnit ty povinné ;).

Tak co, změnil/a jsi svou odpověď na úvodní otázku?
Prakticky - nepraktická

Volit či nevolit? Toť otázka

9. října 2014 v 16:42 Postřehy odjinud
Vážení a milí,
komunální volby se kvapem blíží, všudypřítomné kampaně už nějakou dobu pijou krev všem, kdo se na ně musí denodenně dívat.

Jsou to dva roky, co můj článek na téma volby otiskli v MfDnes, ale dnes napíšu na toto téma článek nový. Proč? Jednoduše proto, že znám hodně lidí, kteří k volbám jít nechtějí, ať už z jakéhokoli důvodu.
Předně, nesnáším otázky typu koho budeš volit? Je to přece má věc, se kterou se nemusím nikomu svěřovat. Už tolikrát se stalo, že kvůli tomu došlo k hrozné hádce, což považuji za znak společenského úpadku. Od určité doby se tedy této otázce vyhýbám známým prohlášením ještě nevím, není moc koho. Tato věta nikdy nezklame, naopak, rozhoří se živá diskuze o tom, jak není koho volit a proto nikdo k volbám nepůjde. Pak to dopadá tak, jako u voleb do evropského parlamentu... Musím se přiznat, že tam jsem také nešla (byla jsem mimo trvalé bydliště).

Každopádně, zítra a v sobotu nejsou volby do evropského parlamentu, ale komunální volby, kdy si zvolíme ty, kteří po další 4 roky povedou naše město/ část města/ obec. Je správné ignorovat tyto lidi? Dle mého skromného úsudku nikoli. Pocházím z malé vesničky, kde se volební kampaň omezuje na malé letáky, plakáty vylepené na autobusových zastávkách a příslib povolebního guláše (samozřejmě za předpokladu vítězství dané strany). Vím, že ve větších městech na kolemjdoucí doslova útočí velké poutače a na nich se různě šklebí lidi, kteří k tomu hlásají nějakou změnu. Tohle je otravné a myslím, že i neúčelné. Aspoň z vlastní zkušenosti vím, že na mé rozhodnutí neměly vliv žádné reklamy a ani vřelé úsměvy z plakátů. Proto nechápu jejich smysl (ráda se ale poučím).
Zpět k úvodní otázce: volit, či nevolit? Osobně jsem pro volit už jen z toho důvodu, že tím chci vyjádřit svůj názor. Možná si říkáte že jeden jediný hlas přece nic nezmění, ale k datu 9. 10. 2014 už tato věta neplatí. Víte proč? Protože tuto větu si řekne dejme tomu každý druhý v republice a ejhle, k volbám přijde jen cca 5 milionů lidí... Kdyby k volbám šla i druhá polovina republiky, možná by se něco změnilo. Proto říkám, každý hlas má svou cenu a těch pár minut ve volební místnosti vás ani nezabije, ani vám neublíží. Dalším důvodem, proč jsem pro volby je ten, že když se zklamu v člověku, kterého jsem volila (za předpokladu, že vyhraje) nebo vyhraje někdo jiný, mám jaksi větší právo si stěžovat, než někdo, kdo se na to vybodnul, ale nadává ještě více, než já, která k volbám šla.

Pokud si stále stojíte za svým, že volby stejně nic nezmění a nikdy nezměnily, mám následující radu:
od dosažení 18 let můžete být členy jakékoli existující politické strany či hnutí, dokonce si časem můžete založit vlastní stranu/ hnutí. Jděte sami něco změnit, kandidujte do zastupitelstva, nebo rovnou do parlamentu a chtějte prosadit ty změny, o kterých tak rádi diskutujete u piva/ čaje nebo čehokoli jiného. Jsem hrozně zvědavá, kolik těch mluvků by se opravdu snažilo něco změnit, pokud už by dostali tolik odvahy, aby se vůbec zvedli ze svého zajetého pohodlí nadávání a kolik z nich by si nakonec jenom pakovalo kapsy, "jako všichni ostatní".
Minimálně v otázce obcí a měst/ městských částí si myslím, že má smysl k volbám jít (větší, než volby do parlamentu), protože tyhle kandidáty znáte (pokud se zajímáte o dění v místě vašeho bydliště) a víte, například z předešlých zkušeností, co od nich asi čekat. Pokud se zklamete, zanadávejte a příště zkuste dát šanci někomu jinému, nebo sami kandidujte. Sezením doma na zadku a řečmi se ještě nikdy válka nevyhrála a tohle je jakousi obdobou války, kdy se jedni snaží porazit druhé (i když bez násilí a ztrát na životech).

Pokud chcete nadále trvat na tom, že nikam nepůjdete, pak jedině vaše věc a vaše nezodpovědnost a neochota/ neschopnost. Není dáno, že pokud půjdou k volbám všichni, nutně se republika změní. To nikoli, ale je větší šance, že se tak stane, že se podaří vybrat takové lidi, kteří důvěru voličů nezklamou, nebo se o to budou aspoň snažit. Čím více bude ignorantů, tím horší situace může nastat.
Mou poslední myšlenkou dnes bude toto: nevoliči mohou být dvojího "typu" (dle mého):
- ti, kteří už jsou znechuceni všemi těmi sladkými řečičkami a plakáty,
- ti, kteří se neumí/ nemohou rozhodnout, vzhledem k tomu, že jim nikdo nebyl schopný nabídnout jim vyhovující program.
První skupině tak nějak rozumím, nicméně snad se zase tolik nestane, když to skusíte znovu, ne? Volební právo není pouze právo, ale také jistou formou nepovinné povinnosti, o kterou musely chudé vrstvy a ženy dlouhá staletí bojovat.
Druhá skupino, zamyslete se nad tím, kdo je vašemu úsudku a přání nejblíže. Do této druhé skupiny většinou patří lidé vzdělaní a tak předpokládám, že jde pouze o lenost zvednout se a zaškrtnout nějaké to jméno.

Co vy a volby? Jdete?
Prakticky - nepraktická

Přítel, který odešel

6. října 2014 v 16:55 Naši mazlíčci
Milí čtenáři,

vzhledem k tomu, že byl Alexandr po tři roky součástí našich životů, cítím povinnost se teď, ve chvíli jeho odchodu, rozloučit. Král je mrtev, ať žije král, chce se mi zvolat. Ano, Alexandr Eduard I. Veliký, náš potkan, kamarád, v noci z neděle 5. 10. 2014 na pondělí 6. 10. 2014 umřel.

Má sestra si Sašu pořídila za pár desítek korun ve zverimexu, ale to, co si vlastně přinesla domů, nelze ocenit.
Za kousíček sýra se naučil procházet kruhem z lepící pásky, v zimě si klidně lehnul za krk a hřál, jako šála, trpělivě vyslechl vše, co jsme mu chtěli říct a nikdy se k nám nezachoval zle, nikdy nás nekousnul. Vesele pobíhal venku, jak v kleci, tak i mimo ni, úplně na volno a často na něj stačilo zavolat a přiběhl zpátky.

Je to asi 14 dnů až 3 týdny, co se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Nejprve mu začala ochabovat jedna zadní noha, ale neztrácel chuť k životu, stále chodil, stále skákal, měl chuť k jídlu. Jenže pak se mu najednou začala zhoršovat i druhá zadní noha a v předních tlapkách obtížně držel krmení. Stále se ale udržoval v čistotě a stále si více než ochotně bral různé dobrůtky, jako rajče nebo salát. Hodně ochabnul a ztratil na váze. Najednou z něj bylo jenom něco malého, křehkého a chlupatého.

Ještě v sobotu jakž takž chodil a krmil se. Včera celý den prospal a jeho jediným pohybem bylo odbelhání se do sena, odkud se už nezvednul. Večer jsem se mu snažila nabídnout kousek hrozna, které jsem oloupala, aby bylo co nejměkčí, ale odmítnul. To bylo poprvé v jeho životě, kdy odmítnul jídlo. Bylo jasné, že teď už je vážně zle. Když jsem ho vzala do ruky, byl celý studený, ale ještě dýchal a snažil se pohnout hlavou.
Ráno jsem ho našla mrtvého. Ležel tam na seně, jako večer, klidný a nehybný. Zřejmě odešel ve spánku.

Možná, že se to zdá někomu jako banalita, však co, byl to jenom potkan... nebyl. Ne pro mě a ani pro mou sestru.
Myško, měl jsi hodně přezdívek a hodně jsme se s tebou nasmáli, hlavně, když jsi po pokoji pronásledoval kocoura. A tak si Tě chci taky pamatovat. Jako veselého a přítulného tvorečka, který se uměl i usmát...
Sbohem.


Obojky jen pro psy...?

4. října 2014 v 14:51 Kočičí deníček
Ahoj,

od posledního zápisku se mnohé událo...


1. Kocourkovi začaly vypadávat mléčné zuby a prořezávají se zuby trvalé. Zjistila jsem to vlastně náhodou, když mi kocourek skočil po ruce a chtěl mě kousnout. Jenže místo kousání (ze hry) to připomínalo spíše žužlání, což mi přišlo, vzhledem k předešlým zkušenostem, dost zvláštní. Otevřela jsem mu tedy tlamičku a ejhle! Chyběl mu levý spodní zub!

2. Konečně jsem si (respektive kotěti) koupila laser. Stál mě necelou stokorunu, v ceně byly i baterie. Kocourek si s nepolapitelnou tečkou moc rád hraje a běhá, jako šílený, skáče, jako by se chtěl vysmívat gravitaci a neúnavně červený bod pronásleduje, jako pravý tygr. Při hře s laserem je ale třeba dávat opravdový pozor na to, abyste kočce neposvítili do očí a proto tato hračka rozhodně nepatří do ruky dětem! Po tom, co si s kočkou pohrajete, je taky fajn nabídnout jí i jinou hračku, kterou může chytit a "zakousnout", protože hra je pro kočku jako lov a jestliže si má šťastně hrát i nadále, měla by mít pocit úspěšného lovu, jinak ji to přestane bavit. Místo hračky se dá použít i pamlsek, chycená kořist v podobě hračky je však mnohem lepší.

3. Jak jste si možná na první fotografii všimli, Kamal dostal obojek. Koupila jsem ho z několika důvodů. Tím prvním bylo to, že nám občas večer vyběhne z domu na zahradu (kde se prohánějí dva psi) a my ho prostě nevidíme. Obojek má reflexní proužek, který usnadňuje nalezení uprchlíka. Také blízkost silnice mne znervózňovala a tak jsem se rozhodla pro tuto variantu ve víře, že když řidič uvidí na silnici kočku, přibrzdí, popřípadě zastaví, aby kočku nesrazil. Druhým důvodem je potřeba občas kocourka za něco chytit a trošku uklidnit, když se moc rozjede. Nechtěla jsem ho chytat za kůži nebo za nohy a tak jsem zvolila obojek. Když tedy Kami až moc lítá a hrozí, že by takto rozjařený ohrozil pěstovanou zeleň, přichytím si ho a chvíli držím a hladím/drbu. Jakmile se uklidní, zase ho pustím.

K otázce obojku se ještě jednou vrátím a to z toho důvodu, že předtím, než jsem ho nasadila Kamimu na krk, musela jsem provést jednu nezbytně nutnou úpravu: odstranit rolničku. Proč? Jednoduše proto, aby se mi kotě nezbláznolo. Mimochodem, ať jsem hledala jakkoli, obojek bez rolničky jsem jaksi nenašla... Vzhledem k tomu, že zvuk rolničky (aspoň mou) kočku nesmírně zajímá a hlavně, spojuje si ho s hrou, nechtěla jsem dopustit, aby s ním byl konfrontován i každou minutu svého života. Přiznávám, udělala jsem to i proto, abychom nezešíleli my, ostatní obyvatelé domu. Naštěstí byla rolnička jen hliníková a tak na její odstranění stačily i obyčejné nůžky. :) Mimochodem, stál mě 30 Kč.



Do budoucna plánuju pořídit malý přívěšek s mým telefonním číslem, který k obojku připevním pro případ, že by se kocourek ztratil, jakmile se jednou rozhodne opět opustit teplo a bezpečí domu.

Pozn.: psi jsou na kočky zvyklí a nikdy by jim neublížili, ale rádi je prohánějí a když se náhodou zastaví, Sendy kočku popohání čumákem k dalšímu běhu...

S pozdravem,
Prakticky - nepraktická

Oldřiška Ciprová - Bílá princezna

3. října 2014 v 17:23 Literatura
Kunhuta Štaufská
aneb Další fiktivní historie

Znovu jsem se pořádně sekla. Pokud jsem knihu Hany Whitton (Královna Dagmar) označila za brakovou literaturu, pak tato kniha patří mezi fikci nebo rovnou do odpadu. Pokud někdo začnete vykřikovat, že mám nejdříve něco napsat sama, než začnu kritizovat a odsuzovat, nebojte, mé dílo už je na cestě, ale než jej nechám vydat, chci se nechat zasvětit to tajů literatury na univerzitě a až nabudu nějaké teoretické znalosti, pak příběh, jehož koncept již zpracován je, zpracuji a vydám ;) (nebojte, nebude to na tomto blogu, nenechám si prachy mizet ve víru internetu).

Zpět ke knize:
u knihy Hany Whitton jsem se nakonec dočkala autorčina vysvětlení všech sporných věcí. U Oldřišky Ciprové tomu tak není a naprosto neznalý člověk by mohl děj knihy pokládat za aspoň z části pravdivý. A on opravdu Z ČÁSTI pravdivý je. Ovšem jediné, co se dá považovat za fakt, je pouze toto:
- Václav, syn Přemysla I. Otakara byl jako malý zasnouben s Kunhutou Štaufskou,
- Kunhuta Štaufská byla dcerou císaře Jindřicha Štaufského a jeho byzantské chotě Ireny,
- Václav a Kunhuta se vzali, i když nedostala věno, které před smrtí její otec přislíbil (ne tak vysoké).

Zbytek je naprostá fikce a blbost, popřípadě jsem o tom nikdy neslyšela a nedá se to potvrdit, protože jediný zdroj, který by byl opravdu věrohodný, je zdroj první, tedy rovnou zeptat se Václava a Kunhuty, ale to již jaksi nejde (kromě věštců, kteří jsou nadaní neuvěřitelnýma schopnostma... ironii doufám poznali všichni).

Naivita z knihy přímo sálá, fantazie autorky postrádá zábrany. Jde o horší knížky, než z produkce Penny Girl, bývalého Pony Clubu, jejichž knížky jsem četla jako malá holka. Podobnou chybu už NIKDY neudělám! Přinejmenším se budu snažit pořádně si promylset, co si koupím a upřímně musím říct, že ženy - spisovatelky jaksi tíhnou k brakové literatuře a zamilovaným příběhům, jako by ani nebyly schopné napsat cokoli lepšího.

Pokud mohu poradit, tak tomuhle tomu... něčemu, se obloukem vyhněte, stejně, jako jakékoli jiné knize této autorky, pokud tedy nevyhledáváte slaďoučké, předvídatelné braky.

Kvalitní literatuře zdar,
Prakticky - nepraktická

Hana Whitton - Královna Dagmar

3. října 2014 v 16:20 Literatura
Takzvaný historický román

S vaším prominutím se nyní zdržím popisu autorky, protože (jak pochopíte níže) to nemá moc smysl. Pokud jste zrovna Vy nadšeným čtenářem Hany Whitton, dále prosím nečtěte, museli byste mě pak ukamenovat.

V knihkupectví jsem tuto knihu našla mezi knihami o historii a historickými romány. Podle mě veliká a zásadní chyba, která čtenáře, kteří autorku neznají, naprosto dokonale zmate (stejně, jako mě). Já osobně bych tenhle počin raději zařadila do sekce fikce nebo rovnou do té nejčervenější knihovny, jakou znám.

Proč? Kniha byla zavádějicí, historický děj upravený tak, že to bije do očí (pokud jste aspoň trochu znalí české historie) a navíc to bylo až moc sladké... málokdy mě z něčeho bolí zuby, ale tenhle brak to dokázal bezezbytku. Ano, použila jsem slovo brak, protože nic jiného to není. Zápletka mělká, předvídatelná (a nejen proto, že jde o historický román, tedy čtenář přibližně ví, jak to s hlavními protagonisty skončí) a chová se přesně podle šablony:
- zamilovaný příběh,
- láska na první pohled,
- odstrčená milenka, která se chce pomstít (stejně by posloužil kdokoli, kdo by snad chtěl našim úžasným milencům bránit v lásce),
- konflikt mezi milenci,
- rychlé vyřešení konfliktu a šťastný konec.

Neříkám, že například Přemyslovská epopej, kterou poměrně chválím, nemá chybu. Má a ne jednu, univerzitní profesoři se na ni dívají HODNĚ skrz prsty, ale aspoň se to drží historické předlohy. Paní Whitton to ale nedělá, naopak, okázale to v knize ignoruje. Jediná věc, která hraje pro ni je fakt, že na konci knihy vše uvádí na pravou míru a vysvětlije, jak to doopravdy bylo (podle historiků) a na pravou míru uvádí, co je pravda a co lež. Je však ještě jedna věc, kterou si neodpustím vytknout: zkomolení jména šlechtického rodu pocházejícího z Míšně. Hana Whitton je uvádí jako WetLiny, avšak správně by se měli psát jako WetTinové. Nevím, zda to nebyl záměr, snad snaha poukázat na to, že kniha je smyšlená (což by hrálo jen v autorčin prospěch).

Nedávno jsem prohlásila, že jediné, za co utrácím ráda a čeho nelituji, je moje kočka (kočičí deníček) a knihy. Musím se však přiznat, že této koupě lituji. Nebylo to moc, ale ani málo, což mě vážně žere. No, aspoň bude mít moje máma co číst (je nadšeným konzumentem jakýchkoli braků, hlavně, když to bude dost zamilované).
To, že píšu tuhle recenzi je mi docela líto, už jenom proto, že jde o první ženu-autorku, jejíž knihu rozebírám.

Za krásnou literaturu,
Prakticky - nepraktická