Srpen 2014

Světové jezdecké hry v Normandii

31. srpna 2014 v 17:19 Sport, aneb v hlavní roli kůň
Zdravím všechny nadšence jezdeckého sportu!

Vzhledem k tomu, že právě probíhá jeden z obrovských, dalo by se říct, jezdeckých svátků, jmenovitě Světové jezdecké hry, tentokrát v Normandii, a také kvůli tomu, že od zítřka začíná mnohým další školní rok, dovoluji si vás všechny pozvat ke sledování této události. Ti šťastnější stíhají přímý přenos ze závodišť buď na ČT sport, nebo na jiných televizních kanálech, pro všechny ostatní, kteří bezradně čekají na další číslo seriózních koňáckých časopisů, jako Jezdectví, nebo Jezdec, mám jednu dobrou zprávu...

Noví nájemníci

31. srpna 2014 v 11:27 Naši mazlíčci
Ahoj všichni,
Zhruba od poloviny srpna se k nám nastěhovali noví nájemníci. Abych byla přesnější, nájemnice. Jsou to dvě potkaní dámy.

Dovolte tedy, abych Vám je představila:

dámy a pánové, Eliška Přemyslovna

a Anna Přemyslovna

Obě jsou to sestry, o něco mladší než Saška a také o polovinu menší, než on :D. Pocházejí z domácího chovu někde od Hranic na Moravě ze 13 sourozenců! Eli měla být podobně zbarvená, jako Anna, ale postupem času údjaně úplně vybělala, není ale albín, jak by se nabízelo, má totiž černé oči a občas nějaký šedý chloupek. Any se zase může pochlubit krásnýma ouškama velikosti menších satelitů.
V novém domově si poměrně rychle zvykly, ale ještě pořád je děsí případný nenadálý zvuk, například, když něco spadne (což nechává myšáka naprosto chladným).


V původním domově (neříkám, že byl špatný) měly sice velkou, ale trochu nevyhovující klec, kde chyběl vhodný podklad a tak se už skoro zdálo, že jsou dámy na pokraji života, nechtěly totiž chodit a to ani k misce s jídlem (na možnost ochrnutí zadních nohou jsme byli upozorněni předem, prý to mají dědičně, jejich matka před smrtí ochrnula). U nás se ale jakoby zázrakem spravily a běhají jako mladice :) (narozdíl od našeho staříka, který už větší část dne prospí... ach, kde jsou ty časy, kdy lítal po kleci a po domě, dnes už se jen líně šine).

S pozdravem,
Prakticky - nepraktická

Lekce v létání a lezení

30. srpna 2014 v 15:12 Kočičí deníček
Ahoj všichni,
nedávno jsem si na zahradě opatřila větvičky ovocných stromů a udělala jsem našim potkanům z klecí pralesy, aby si obrušovali zuby. Pár klacíků mi zbylo a chtěla jsem je tedy uklidit (pro další použití, až nadělají piliny z těch, co tam teď mají), jenže mi jednu z nich zabavil kocour. Málem jsem nevěřila, jak strašně moc si s tou holou větvičkou chce hrát! Lítal za ní jako šílenec, točil se dokola, až nedokázal jít rovně a skákal, jako divý...

Rozhodla jsem se toho využít a nafotit pár hezkých snímků, nebo se o to alespoň pokusit. :) O pomoc jsem požádala sestru, ta si vzala výše zmíněný klacík a lákala kotě. Já měla v rukou foťák. A jak to dopadlo? Udělala jsem 200 fotek, z toho asi 10 použitelných a z těch použitelných je 5 ostrých. To znamená, že více jak 90% pořízených fotografií bylo naprosto k ničemu, ale já se zlepším, slibuji ;). Když se kocour unavil tak, že funěl s otevřenou tlamičkou, nechaly jsme ho být, měl k dispozici vodu, aby se trochu napil, čehož využil hned, jakmile popadnul dech. V plánu bylo nechat ho tak půl hodiny až hodinu v klidu, ale jen, co se vydýchal, chtěl si opět hrát. :D

Dokud bylo hezké počasí, vzaly jsme kocourka i ven, aby si poběhal po posečené trávě, zalozil po stromech a poskákal po zídkách.
Ponaučení z dnešního dne: ať už kočce koupíte jakoukoli hračku, vyluzující jakýkoli zvuk a jakkoli vypadající, stejně vždy poběží nejvíce za tím nejobyčejnějším, jako je tráva, větvička, nebo list ze sloní nohy, popřípadě z bambusu. Pokud jde o focení, nastavte si svůj foťák vždy do režimu sport, jinak ostrý snímek běžící/lětící kočky nepořídíte (pokud nebudete mít fůru štěstí a opravdu pozoruhodný postřeh. :)

A nyní k těm zmíněným fotografiím:
Po dlouhém běhání bylo třeba si odpočinout.

Ani režim sport občas není vše...





Ano, vím, zlatý řez je úplně v háji, ale časem se snad naučím stisknout spoušť dostatečně dopředu, tak, abych dosáhla pořádné fotky.

Jinak, od minula se mu podařilo chytit další 3 mouchy a jednoho komára. Na potkany neútočí, jen se po nich občas podívá, když udělají znenadání nějaký hlasitý zvuk, na Sašku se občas přijde i podívat, ke starším dámám ho nepouštím, mají z koček strach.
Taky kamarád poznal, co to znamená být pořádně vykoupán. Z venku se totiž vrátil tak trošku jako prasátko a nemohla jsem ho tedy nechat chodit po domě. Vzala jsem ho do koupelny (šamponem jsem ho mýt nechtěla, šlo o znečištění prachem a posekanou trávou), položila do prostorné vanny (už toto se mu nelíbilo, věděl, že ho budu koupat) a zamáčkla špunt. Pak jsem začala pomaloučku napouštět vlažnou vodu (pozor, nesmí být ani studená, ale ani moc teplá). Koucour začal řvát, jako kdybych ho vraždila a to byl pořád ještě suchý. Se zděšením a roztaženými (všemi) drápky sledoval, jak se k němu blíží vodní hladina. Abych to zbytečně neprotahovala a nevypustila moc vody, popostrčila jsem ho a začala umývat. Před tím jsem si myslela, že hůř už řvát nemůže (opravdu se to mňoukáním nedalo nazvat), ale překvapil mne. Po proceduře, rovné středověkému mučení, jsem Kamiho pořádně usušila a konečně měl pokoj.

Jinak, kdybyste někdo čistě náhodou chtěli, odkažte mě na Vaše fotky kočiček (nebo i jiných zvířátek), popřípedě mi je můžete poslat na můj "blog e-mail" prakticky-neprakticky.blog@e-mail.cz.
Těším se na Vaše fotky,
Prakticky - nepraktická

Koupání

28. srpna 2014 v 15:27 Naši mazlíčci
Ahoj všichni,
když je dnes tak hezky, bylo rozhodnuto, že Sendy podstoupí očistnou kúru. Nebyla z toho nijak nadšená, ale nezbývalo jí nic jiného, než držet a čekat, až bude z toho mokrého pekla propuštěna. Kdo máte doma psa, jistě si umíte představit, co následovalo - zběsilý úprk z prádelny, oběhnout zahradu, jednou až dvakrát (podle velikosti zahrady), neustále se oklepávat a otírat hlavu nebo celé tělo o trávník (v lepším případě) nebo o cokoli prašného...

Sendy se vždy tváří, jako by byla ten nejtýranější pes na celém světě. Ale z vanny nám neutíká, nebo aspoň, když ji stihneme zarazit povelem "ne" popřípadě "nesmíš" nebo "stůj". Už jako malé štěňátko jsme se jí snažili naučit, aby aspoň zůstala stát, když ji koupeme a to tak, že jsme ji postavili do vaničky s vodou a dali ji odměnu, nejlépe nějaký oblíbený pamlsek (ale granule taky dobře posloužily, máme velmi žravého psa). Časem jsme ji pamlskem nalákali a ona si do vody vlezla sama (ač ne moc ochotně). Dnes už pamlsky nepoužíváme, jen ji slovně pochválíme, ona po nás koukne, jakože "jak dlouho tady ještě musím trpět?" a pokračuje se dál.


A už jsme u toho zběsilého úprku. Sestra ji hnala honem z prádelny, aby se oklepala až venku.

Kolečko kolem zahrady...

...a otřít čumák, naštěstí je tu všude tráva, takže pes zůstane hezky čistý. :)

Ťapka se tentokrát koupání vyhnula, ale těš se, holka, na každého jednou dojde :D.
Prakticky - nepraktická

Procházky se psem - Poslední prázdninové dny

28. srpna 2014 v 15:08 Naši mazlíčci
Zdravím všechny milovníky zvířat.
Léto se chýlí ke konci, my, školou povinní si začínáme chystat vybavení (i když já začínám až koncem září ;)), přesto se na nás ještě občas usměje sluníčko a dopřeje nám několik okamžiků příjemného tepla. Takové krásné dopoledne jsme zde měli i dnes a tak jsme neváhaly a se sestrou jsme vytáhly psy na dlouhou procházku (jinak, procházky chodíme každý den, jen bývají trochu kratší).

Naše dnešní trasa vedla na jednu stranu údolí, kolem rozlehlých polí, na kterém fenky poplašily hejno holubů, následně na druhou stranu údolí, kde jsme se vydaly cesou vedoucí k horské chatě Polanka, ale odpojily jsme se a vydaly se nejdříve k rybníku a pak lesní cestou ke starému lomu. Tam jsme ale nedošly, protože se naše cesta opět stočila nazpět, téměř proti kopci Bahenec, sešly jsme k řece Olši, kde se psi napili a zchladili tlapky a pak už hurá domů.

Zde je malá foto-dokumentace:








Sendy jede v neděli 31. 8. 2014 na závody, držme jí tedy palce, ať ji znovu nediskvalifikují :D.
S pozdravem,
Prakticky - nepraktická

Koně, část druhá

28. srpna 2014 v 14:36 Výtvory umělecké
Vítám Vás v mé mini galerii.
Minule jsem ukazovala několik výplodů na téma kůň, dnes zde máme pokračování. Všechny obrázky, které zde uvidíte, jsou čerstvé, vytvořené během minulého týdne, tedy období od 18. do 24. srpna.

Henryk Sienkiewicz - Quo Vadis?

23. srpna 2014 v 12:54 Literatura
Kam kráčíš?


Henryk Sienkiewicz (1846 - 1916)
- Polský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu.
- Představitel polského pozitivismu, řadí se i mezi realisty.
- Narodil se do šlechtické statkářské rodiny.
- Ve Varšavě studoval na lékařské, právnické a filozofické univerzitě, celý život byl veřejně činný, iniciátor mnoha kulturních a sociálních akcí, vystupoval zejména proti germanizaci.
- Spolupracoval s řadou časopisů, hodně cestoval po Evropě, navštívil i USA a Afriku.
- Když vypukla 1. světová válka, odjel do Švýcarska, kde organizoval pomoc polským obětem války.
- Byl významným představitelem česko-polských vztahů. K jejich oživení došlo v roce 1924 při příležitosti převozu jeho ostatků ze Švýcarska přes Prahu do Varšavy.
- V roce 1905 byla Henryku udělena Nobelova cena za literaturu - ocenění za román Quo Vadis?.

Realismus je umělecký směr 2. poloviny 19. století. Snažil se zachytit svět tak, aby se zobrazení co nejvíce podobalo skutečnosti.

Hlavní myšlenka díla:
ukázat pravé hodnoty člověka, milostný příběh patricia Vinicia a zajatkyně Lygie (Kallina), popis doby (vláda císaře Nerona) a nástup křesťanství.

Děj:
- se odehrává v Římě, za vlády Nerona.
- Mladý Vinicius se vrací z války a vypráví svému příteli Petroniovi o dívce, do které se zamiloval, když se léčil ze zranění ve vile Aulů.
- Petronius se mu rozhodne pomoci, společně navštíví Auly, Vinicius se Lygii vyzná, ona nakreslí do písku rybu.
- Petronius vymyslí plán: přesvědčí Nerona, aby Lygii Aulům vzal a daroval ji Viniciovi.
- Na oslavě v paláci opilý Vinicius Lygii poleká, ta utíká z paláce.
- Vinicius chce Lygii najít, pomáhá mu Petronius a chudý filozof Chilón.
- Najdou ji a sledují ze shromáždění křesťanů až do domu, kde se ukrývá. Vinicius se pokusí odvést si dívku násilím, je však zraněn. Ujímají se ho křesťané.
- Pod vlivem Petra a Pavla se i z Vinicia postupně stává křesťan, požádá tedy o Lygiinu ruku. Je mu přislíbena, jenže Nero odjíždí z Říma a Vinicius musí s ním.
- Řím vyhoří, obviněni jsou křesťané, i když většina tuší (nebo ví), že pravým původcem je Nero. Přesto jsou uspořádány hry s křesťany, vystoupit má právě i Lygie.

Více z děje prozrazovat nebudu, potom by to nikdo ani nemusel číst ;).
Knihu jsem si nekupovala, měla jsem ji pouze půjčenou a také zařazenou do svého seznamu maturitní četby. Ano, dobrá zpráva, další kniha, která je "normálně" čtivá a je v seznamu doporučené literatury. Podle této knihy byl natočen také stejnojmenný film s rokem výroby 2001 a vznikl v Polsku.

Můj názor:
celé čtyři roky, po které jsem si postupně vybírala knihy do maturitního seznamu, jsem se snažila vyhýbat se slaďoučkým a romantickým zápletkám alá Romeo a Julie, Petr a Lucie a podobně.
Jako první jsem viděla film a nepřišlo mi to moc sladké, právě celkem naopak. Jenže když jsem se začetla do knihy, narazila jsem na třeba 3stránkové vyznání lásky... Opravdu něco na mě. Tyto pasáže jsem proto raději přeskakovala, protože jinak bych knihu snad ani nedočetla, nicméně když jsem se po přečtení knihy znovu podívala na film, zjistila jsem, že film je jakoby poskládán ze střípků knihy. K mému potěšení nebylo ani o drama nebo napětí nouze. Je ale třeba počítat také s tím, že jde hlavně o tématiku zabývající se křesťanstvím a to málem tak, že by toto dílo měli rozdávat jako lákadlo, namísto Bible. Já vím, zlehčuji to, ale občas mi to tak připadalo. Proto, moji milí zarytí ateisté, NEČTĚTE tuhle knihu, není to nic pro vás.
Jinak ji mohu doporučit komukoli, kdo vyhledává historické romány, tématiku antického Říma, silnou milostnou zápletku, nebo chce jen zabít trochu času. Vydání, které jsem měla v ruce mělo nějakých 350 - 370 stran, patří tedy k těm delším knihám, ale když budete přeskakovat pasáže o tom, jak moc Lygii Vinicius miluje a jak zase ona jeho, zkrátíte si četbu tak na polovic a to už se během večera zmáknout dá. ;)

Příjemné čtení přeje
Prakticky - nepraktická

Kocour neposeda

22. srpna 2014 v 20:48 Kočičí deníček
Ahoj všichni,
mezitím, co mi moje kotě lozí málem až po hlavě, píši tento článek. Jsme pár dní po očkování, za zhruba dva týdny nás čeká přeočkování (tak mě napadá, že si nechám patentovat mňoukací tašku...).
Zjistila jsem, že kočičák neumí kousat! Koupila jsem mu pamlsky (jako bolestné za tu injekci), které jsou větší, než granule, které dostává a tak většinu z nich prostě spolkne, tudíž jaksi nemohl přijít na to, jak si poradit s něčím větším. Pamlsky mu neustále vypadávaly z tlamy, dokonce je chvílemi považoval za hračku, než za něco k jídlu :). Přitom moji ruku kouše (a hlavně škrábe) až s chirurgickou přesností a velkou dávkou samolibosti. Na druhou stranu je však nutno podotknout, že pilně plní své povinnosti v rámci jeho úlohy plyšového polštářku v mé posteli.

A ještě jeden postřeh pro Vás mám:
platí to tedy u mé kočky, nevím, jak ostatní, ale vábnička z peří je fajn, nejlépe, když zalézá do nějakých skulinek a děr, chlupatý ocásek na udičce se nejlépe chytá v letu, myší duch na udičce vyluzuje zajímavé zvuky a je úžasné ho chytat, hlavně, když utíká těsně před drápky, natahovací myška provokuje už jenom tím, jak pomalu jede a tím, že se občas i otočí, ale favoritem se stala udička s malou kuličkou a ocáskem na konci, která obsahovala štěrkátko a rolničku. Zvuk rolničky jako by kočky přímo hypnotizoval a nutil je k lovu. To, co můj kocour předváděl, když se snažil tuhle srandu chytit, jsem ještě nikdy neviděla ani v televizi. Jo a chytil další mouchu - v letu. Je to jeho 8. úlovek.

No uznejte, Kamal, to je dokonalost sama :).


Jeho oblíbenou schovkou se stal prostor za botníkem v chodbě. Je fakt, že už bylo opravdu třeba vymést pavouky... Té malé černé tečky na tlapce si nevšímejte, zabavil mi pero od tuže, naštěstí ho nenapadlo strkat to do pusy.


Na tuhle fotku budu hrdá - kočka v letu :) (nebo aspoň skoro v letu).

Abych nezapomněla, nedávno mě už opravdu zajímalo, jakou cifru by ukázala váha, kdybych na ni Kamala postavila. A překvapení bylo na světě: 1630 g. Když ho zvednu, nebo když na mě ráno (nejraději kolem 6:30 nebo 7:00) skočí ze stolu, už je to docela poznat. Vždyť by se do jeho váhy vešli 3 myšáci velikosti Sašky! (Ano, náš potkan má půl kila).

Ať Vám kočky jdou,
Prakticky - nepraktická

Ochránci a "ochránci"

18. srpna 2014 v 19:10 Postřehy odjinud
Zdravím všechny,
jak tak brouzdám po internetu, narazila jsem na toto: Ekologičtí radikálové útočí na české kožešinové farmy.

Začněme těmi kožešinovými farmami. Nesouhlasím s chovem kožešinových zvířat, už jen proto, že v tomto odvětví jde pouze o namaštění ega nějaké slečinky, která se pak bude promenádovat v norkovém, popřípadě liščím kožichu za několik tisícovek. To samozřejmě platí také pro muže.
Všude ale existuje plus i mínus. Obrovským mínusem je samotný chov zvířat v klecích, v nepřirozených podmínkách, stísněných prostorech, apod. Na druhou stranu zase musíme uznat, že v tomto ohledu jdou i samotní veterináři a státní úřady poměrně daleko a chovatelé v ČR musí splňovat docela přísná kritéria. Pokud se vám to zdá málo, můžete domnělé týrání hlásit příslušným úřadům, které jsou povinny Vaše udání prošetřit.
Jak omezit či zcela ukončit fungování kožešinových farem? Jednoduše. Nekupujte pravé kožichy, popřípadě z králičí srsti, protože králík se stejně chová pro maso a kožich se použije v oděvnictví, podobně, jako kravská kůže (ano, ty kožené botičky, které máte doma jsou opravdu z kraviček).
Nicméně, my, obyčejní lidé s tím nic nezmůžeme a to zřejmě ani podpisem mnoha petic. Proč? Protože v tomto průmyslu je mnoho peněz a dokud bude existovat něco jako móda, budou i kožešinové farmy.

V článku jsem se setkala s výrokem jednoho zaměstnance, že má chovaná zvířata rád. V komentářích jsem si ale mohla přečíst, že s tímto výrokem mnoho lidí nesouhlasí. Já si myslím, že on je má třeba opravdu rád. Také jsme chovali králíky, pochopitelně na maso, také jsem je měla ráda, každý měl své jméno, i přesto, že za nějaký rok přešel z králíkárny do mrazáku, případně hned na talíř. Každý chovatel není tyran. I v tomto odvětví platí, že záleží pouze na lidech. Jsou takoví, kteří dbají pouze na výdělek bez citu k živé bytosti (a podle toho se k nim i chovají), ale potom jsou takoví, kteří mají ke zvířatům jistý vztah a i když je pak zabijí kvůli jejich srsti, nedělají to s nějakým úchylkou zavánějícím potěšením. Neodsuzujme člověka jen podle toho, kde pracuje.

Nyní k těm "ochráncům". Někdo, kdo přiběhne v noci ke klecím a vypustí zvířata s tím, že je to pro jejich dobro a že na svobodě se budou mít lépe, pro mě není ochránce zvířat, ale tyran zvířat a to srovnatelný s tolik nenáviděnými chovateli a majiteli kožešinových farem. Ekologického aktivistu si představuji jako milovníka zvířat, který dbá na jejich blaho, pomáhá s přesunem žab do jejich rozmnožiště, počítá mloky skvrnité a snaží se o vydání vyhlášek k ochraně jak volně žijící fauny, tak i chovných zvířat, nicméně legální cestou. Vemte si, že ten norek, nebo liška a ani jejich rodiče, prarodiče i praprarodiče, nikdo z nich nezažili svobodu, neumí lovit, jsou zvyklá, že je někdo nakrmí, neumějí se bránit. Když takové zvíře vypustíte, co myslíte, že se stane? Buď samo uhyne, nebo jsou po odchytu utracena, z obav ze vzájemné příbuzenské plemenitby v chovu. Tato zvířata nemají žádný čip a ani jiné označení, které by je po odchytu identifikovalo. Přirovnala bych to k tomu, že vypustíte krávy, určené na maso z výběhu, ať se postarají, jak nejlépe umějí. Napadlo by to tyhle "ochránce"? Pokud ano, co by tak asi ta kráva venku dělala? Jen zmatek na silnicích a v lese, sama by byla v obrovském stresu, že je v neznámém prostředí (stejně, jako vypuštění norci a lišky). Tyhle akce nejsou ani dobře míněné a ani prospěšné pro zvířata. Nejsou to ekologičtí aktivisté, ale ekologičtí teroristé.

Toto je můj osobní názor, každý, kdo si článek přečetl, by si měl vytvořit ten svůj, ať už se mnou souhlasí, nebo ne.

S pozdravem,
Prakticky - nepraktická

Vlastimil Vondruška - Přemyslovská epopej II

18. srpna 2014 v 18:31 Literatura
Jednooký král Václav I.

Obrázek zde.

V červnu jsem měla cestu do Ostravy a zašla jsem i do knihkupectví. Měla jsem jasný cíl - druhý díl Přemyslovské epopeje. Kandidátů na koupi bylo sice nakonec hned několik, ale udržela jsem svou vášeň pro knihy na uzdě a odešla jsem jen s jednou jedinou, mou vybranou. Stála mě po slevě 430 Kč, takže nic strašného :).

Info o autorovi naleznete v představení prvního dílu na tomto odkaze.

Musím říct, že mě kniha opět nezklamala a hned první den četby (někdy v červenci, řekla jsem si, že mi tahle kniha musí vydržet celé prázdniny) jsem se dostala téměř do poloviny obsáhlého titulu. Trošku jsem se, s ohledem na svoje "předsevzetí", polekala a knihu jsem záměrně zastrčila tak, aby mi nebyla na očích. Nedávno jsem se už neudržela a dočetla ji. Výsledek? POTŘEBUJI třetí díl!

Děj:
- Navazuje na události první knihy, téměř do třičtvrtiny děje je přítomen král Přemysl I. Otakar.
- Dospívají jeho děti, dcery vdává, synům rozděluje území, snaží se vše zařídit tak, aby po jeho smrti nepropukly rodové spory.
- Nejstarší syn Vladislav dostává vládu nad Moravou (moravský markrabě), mladší Václav se má stát českým králem, dokonce už je zvolen českou šlechtou. Nejmladší syn Přemysl ale není spokojen a se svými bratry má neustálé spory.
- Vladislav umírá na jakousi nemoc, Václav si na lovu vypíchne oko, málem zemře.
- Starý král Přemysl umírá a vlády se ujímá Václav, moravským markrabětem se stává Přemysl.
- Václav si musí poradit jak se svým mladším bratrem, který neusiluje o nic jiného, než o českou korunu, tak se svou matkou Konstancií, které úděl královny vdovy prostě nestačí a neustále se do všeho míchá. Mimo jiné pořád štve Přemysla proti Václavovi.
- Přemysl nakonec také zemře, do toho přicházejí problémy s rakouským vévodou a císařem Fridrichem.

A to zdaleka není vše. Kniha je stejně čtivá, jako předchozí díl, je možná i o trochu zábavnější. Nicméně střídá se zde stará generace s novou a občas není špatné zalistovat dozadu do rejstříku osobností a urovnat si, kdo je kdo. Autor ukazuje kromě tehdejší politiky a válčení také obyčejný život lidí dvora, rodinné problémy, starosti i radosti královské rodiny. Mě osobně se opravdu líbí styl, jakým je dílo napsáno a upřímně, zvedá to ve mě vlastenecví a nacionalismus (kdo si plete tento pojem s neonacionalismem, nebo snad s nacismem, doporučuji googlit).
Čtenář se dozvídá mnoho zajímavostí, které při nudné školní výuce prostě nemá šanci získat. Například, vykládali někomu ve škole o tom, že Václav přišel o oko a jak o něj přišel? Nebo o tom, že u porodu královny byli vždy vybraní dvořané, aby dosvědčili narození (případného) syna? Mě tedy ne. A v tomto ohledu tehdejší královny lituji. Teda, svíjí se tam v bolestech, nohy rozhozené a všichni jí tam koukají... Nic pro mě.

Mé doporučení logicky padá na nadšence do historie, historických románů a samozřejmě na milovníky české země. Tuhle část historie by měl, dle mého, znát každý, protože bez českého krále se tehdejší vysoká politika prostě neobešla (narozdíl ode dneška).

Hezký zbytek srpna přeje
Prakticky - nepraktická