Červenec 2014

Nezodpovědní majitelé psů

22. července 2014 v 17:42 Postřehy odjinud
Jako jsem nedávno upozornila na velmi vydařenou akci vozatajských závodů, cítím, že bych měla upozornit také na velmi nezodpovědné a potencionálně nebezpečné chování některých lidí na podobných akcích.

Já vím, že váš Beny, Alík, Ferda nebo Míša je ten nejšikovnější a nejroztomilejší pes na světě, ale je třeba také se zamyslet nad jednou velmi důležitou otázkou: je také poslušný? Jde o jednu z nejtěžších otázek, kterou si majitelé psů mohou položit, protože v případě negativní odpovědi poukazují na vlastní neschopnost, přesto je třeba na toto téma nahlížet trochu sebekriticky, přinejmenším nezaujatě. V případě vozatajských závodů (kde jsem byla na třech ze čtyř ročníků) se ukazuje, že velké množství majitelů nezvládá své malé psy. Zažila jsem tam obrovského německého ovčáka, který jen tak ležel a pozoroval koně, kteří se kolem něj řítili, stejně, jako plno dalších velkých plemen a vedle nich naprosto nezvladatelně štěkající a pobíhající čivavy, Jack Russel teriéry a hlavně yorkšírské teriéry. A důvod? Ten je snad tak absurdní, že mnohým přijde až nemožný - zanedbaný, nebo úplně chybějící výcvik.

Možná se divíte, ale malá plemena psů je třeba cvičit a trénovat stejně, nebo více, než velká plemena, jako je například bernský salašnický pes. Velké množství majitelů/majitelek malých, sladkých a neskonale roztomilých psíčků si neuvědomuje, že je jejich zlatíčka mohou dostat do pořádných problémů. Jeden příklad za všechny: letošní vozatajské závody a jeden malý yorkšírský teriér. Kolem pásky, označující, kam až mohou diváci zajít, sedělo na lavičkách i v trávě mnoho lidí. Mezi nimi i majitel již zmíněného psa. Když jedno spřežení projíždělo kolem, pes se vrhnul přímo po koních. Díky tomu, že měl povolené vodítko (nebo flexi, moc dobře jsem na to neviděla), dostal se málem až pod kopyta uhánějících koní. Nejen, že byl na životě ohrožen pes, ale také koně, protože kdyby se psa lekli a uskočili od něj (a tedy i směrem od lidí), mohli by vběhnout do zábradlí na překážce "můstek" a zranit se. A věřte mi, kůň je opravdu dražší, než jakýkoli pes, kterého jste kdy v okolí viděli (i psi pro sportovní kynologii se do zahraničí prodávají tak za 50 000 Kč, kůň na závody by byl minimálně dvakrát dražší). Kromě toho, kdyby se vodítko psa zamotalo koni do nohou, ten kolos jen tak nezastaví a mohlo by to zkončit také zranením na straně majitele psa.

Proto apeluji na všechny, kdo pokládají návštěvy kynologických klubů a center za zbytečné (zvláště s malými psy, jako již výše zmínění, ale také maltézáčci a bišoni), protože zbytečná je pouze vaše lenost. Díky výcviku a správnému vedení psa se můžete zbavit i problémů s neutuchajícím a uši rvoucím štěkáním, krom toho můžete pejska naučit i nějaké povely mimo základní poslušnost, jako například "popros" nebo "sudy". Že to váš pes už umí? Výborně, takže k vám přijde za jakékoli situace ihned na zavolání? I bez vodítka? A po vašem povelu přestane štěkat? Není agresivní k ostatním psům? Někdo by namítal, že dva psi nebo dvě fenky se prostě nesnesou, opak je ale pravdou. Správně vychovaný, socializovaný a vycvičený pes si druhého psa ani nevšimne.

Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Záleží pouze na tom, zda majitel opravdu chce nebo nechce. Že na výcvik nemáte čas? Tak proč jste si pořizovali psa, když na něj nemáte čas? Ale na své přátele a rodinu si přece chvíli najdete, ne? Když se chce, všechno jde a pokud nemáte ani pár minut (stačí 10-20 minut denně, co se výcviku týče) na to, abyste se věnovali svému psovi, pak toho psa psychicky týráte a sami byste nezasloužili nic jiného, než zavřít do malé místnosti, aby vás jednou za den někdo vypustil na dvorek vykonat potřebu a do misky ve spěchu nasypal nějaké krmení a hlavně, abyste dali pokoj.

Pro informaci: výcvik psů zpravidla začíná od osmého týdne, to znamená, že hned, když si štěňátko přivezete domů (což většinou bývá právě v osmi týdnech, tedy ve dvou měsících), můžete začít s jeho výcvikem a přihlásit jeho i sebe někam do kynologického klubu. Určitě vás nikdo nepošle s malým pejskem do háje, znám lidi, kteří chodí na cvičák s kavalír king Charles španělem.

Tímto zdravím všechny pořádné a řádné majitele psů,
Prakticky-nepraktická

Vozatajské závody v Dolní Lomné 2014

20. července 2014 v 20:30 Sport, aneb v hlavní roli kůň

V sobotu 19. července léta páně 2014 se v malebné obci Dolní Lomná uskutečnil již čtvrtý ročníck vozatajských závodů. Jediný termín uvádím proto, že akce trvala právě jeden den a to z toho důvodu, že organizátoři chtěli závody zatraktivnit pro laické publikum. Podle mého (řadím se mezi lehce pokročilé laiky) udělali velmi dobře.
Trať byla kombinací parkuru a maratonu o délce necelého jednoho kilometru, počet překážek byl 10, jezdilo se na dvě kola, přičemž čas obou kol se sčítal a za shození shoditelného prvku inkasovali soutěžící jeden trestný bod, alias 5 vteřin k času navíc. Nutno podotknout, že letos se závody nesly v mezinárodním duchu, dorazili závodníci ze Slovenska, Polska, ale také jedna slečna z Řecka (studující, tuším, v Brně). Počasí vyšlo více než hezké, hlavně pro ty, co, stejně jako já, seděli u trati již od samého počátku, tzn. od 10 hodin dopoledne, až po dojetí posledních závodníků, což bylo asi kolem 17 hodiny odpoledne (možná i později). Naštěstí jsem si s sebou chytře vzala rychlého posla, kterého jsem vysílala pro jídlo a pití, zapomněla jsem však na jednu velice důležitou věc - opalovací krém (už vím, jak se cítí pečené kuře). Díky příznivým povětrnostním podmínkám opět dorazilo mnoho lidí (což je u závodů spřežení spíše výjimka), což muselo organizátory určitě opravdu potěšit.


Jednospřeží

Jako první kategorie se předvedlo jednospřeží, nutno podotknout, že ještě před oficiálním zahájením. Před samotným ostrým startem si mohli závodníci projet dvě cvičné překážky: dřevěný můstek a vodní překážku/příkop. Ač to málokdo očekával, právě malý dřevěný můstek dělal některým koním docela velké problémy. Voda byla pro koně spíše vykoupením, vzhledem k vysokým denním teplotám.
Hned první soutěžící ale musel být diskvalifikován za špatné projetí překážky "altánek". Šlo o jednu ze slovenských posádek. Další velmi smutnou událostí byl pád jedné ze závodnic těsně před cílovou páskou, po tom, co kůň obrovským skokem zdolal vodní překážku. Paní/slečna sice odešla po svých, ale o několik okamžiků později ji bylo vidět v náručí zdravotníků.

Konečné pořadí po odjetí obou kol bylo následující:
1. místo: Jaroslav Petřek, přísedící Linda Janebová, kůň Lurimore (německý teplokrevník)
2. místo: stáj Minarčík Loučka, kůň Magnát
3. místo: stáj Cáb, kůň Figo (český teplokrevník)
4. místo: stáj AK Mont, kůň Jogy
5. místo: stáj Vitality Slezsko, kůň Pegasus
6. místo: Eliška Hajtlová, přísedící Kristína Králová, kůň Sacramoso Sagera (starokladrubský vraník)


Dvojspřeží
Zde se toho událo podstatně více. Kromě toho, že se musela opravovat jedna prasklá deska na můstku, tady je potřeba vyzdvihnout rychlou reakci čety opravářů, jedna osádka pobořila kůly u vodní překážky (dost masivní kůly) a následující dvojspřeží téměř srovnalo se zemí již opravený můstek, jehož jedna polovina se musela kompletně opravit, tedy znovu postavit. Ihned dodávám, že žádnému z koní se nic nestalo. Další kolizí bylo zaseknutí oje v překážce "altánek", toto dvojspřeží muselo ze závodu odstoupit. Také jeden tým poníků závody nedokončil, před druhým kolem se sice snažili opravit zlomenou oji, ale bohužel se to nepodařilo. Startovní listina byla velmi pestrá, kromě českých teplokrevníků a Starokladrubských koní se předvedl také pár lipicánů, poníci (dle mého odhadu velšský pony typu A, ale je to jen odhad), apaloosy a také jedno polské plemeno.

Pořadí vítězů bylo následující:
1. místo: JK Coufalík, koně Odeta 2 a Grácie
2. místo: JK Coufalík, koně Livie a Linda
3. místo: Jan Minarčík, přísedící Ladislav Ripár, koně Magnát a Senzace
4. místo: Ranč Ladná u Břeclavi, koně Ivoja a Bubin
5. místo: stáj Celetkovi, koně Lex a Nárlí
6. místo: Martynkova obora Bahenec, koně Pluto a Siglavi


Čtyřspřeží

Do soutěže čtyřspřeží se přihlásilo pouze 5 týmů, takže vlastně všichni, kteří jeli, něco vyhráli a musím dodat, že za páté místo soutěžící obdrželi stuhy, nějaké drobné dárky (mezi nimiž i láhev něčeho moc dobrého), ale také finanční odměnu. Myslím si, že být pátý se taky vyplatí. Pořadí, tak, jako v předešlých kategoriích však vypisovat nebudu. Ne proto, že bych nechtěla, ale nemohu. Až na vyhlášení vítěze jsem totiž nečekala, přijel pro mě odvoz.


Součástí akce byl i doprovodný program, který se místy vydařil více, místy méně. Například již tradiční dostih poníků byl vyrovnanější, než jsme všichni očekávali a vítězka na poníkovi Lipo (ze tří účastníků prostřední velikosti), po doběhu v cílové rovince vypadla ze sedla, hned se ale otřepala a vyskočila zpět na poníkův hřbet, aby si vychutnala dekorování vítěze a čestné kolečko.

Kaskadéry, účinkující v minulých letech nahradilo husarsko-hulánské vystoupení, které ale spíše zklamalo, než aby potěšilo. Čekala jsem aspoň 10 jezdců v dobových kostýmech a bitevní vřavu, místo toho po aréně klusali a cválali dva (opakuji: DVA) aktéři, kteří shodili šavlemi asi 5 plastových lahví, propíchli 2 věnce uvázané ze sena a několikrát o sebe zbraněmi zavadili. Ač jsem se snažila vidět v tom něco pozitivního, kromě kostýmů a krásných koní to nebylo nic moc.

Následovalo vystoupení tříleté holčičky Nory (narozené v Hong-Kongu) s Mini horse klisnou Mayou. Měly přichystány 3 překážky (v rozumné velikosti k holčičce), přes které obě skákaly (Nora držela klisnu na vodítku). Její trenér Pavel Holešovský se následně ujal vodítka a postupně zvyšoval překážky, přičemž překážku oběhl a kůň přes ni skočil. Na přání diváků skákal přes překážku i on. Tato část doprovodného programu byla asi nejzábavnější. Možnost vyzkoušet si proběhnout nachystanou mini-trať pro Mini horse dostalo také 7 dalších dětí vybraných z publika.

Pro dospělé diváky byla nachystána soutěž s házením vajec a vyhlášení ankety o nejhezčí jedno nebo dvojspřeží, které vyhrál Pavel Holešovský se svými dvěma lipicány (na první fotce).


Další, mnohem zdařilejší fotografie, než jsou ty mé, naleznete na www.lomnadolina.cz
Prakticky-nepraktická

Procházky se psem - U řeky

18. července 2014 v 18:17 Naši mazlíčci
Ahoj,
doufám, že si všichni léto a teplo užíváte stejně, jako já. Jeden známý nedávno trefně poznamenal, že "takové mrazy už dlouho nebyly."

Jako správní léta-si-užívači už jsme stihli stanovat, vyhřát bazén na teplotu až 34° a také chodíme se psem k vodě. Ze začátku se Sendy moc nechtělo, ale po několika procházkách a koupání se jí to zase zalíbilo (tento rituál musíme opakovat každý den, protože máme doma labradora, který nerad plave...)

I tak ale nechce do hluboké vody, leda, že jí hodíme balónek (pro který jde jen za úplatu) nebo piškot (to je ta úplata).


Pokud se vám zdá, že je voda v řece nějaká kalná, pak vás zrak bohužel nešálí. I přesto, že řeka Olše patří do CHKO, už několik let ji kalí práce prováděné v jejím povodí na území sousedního Polska. Dokonce je tato oblast prohlášena za "evropsy významnou lokalitu", ale nikdo nehne ani prstem, aby situaci nějak urovnal, nebo aby zjistil, co se děje. Před tím, než začaly práce (už si málem ani nepamatuju, kdy naposledy byla voda čistá) se sem vraceli raci, viděla jsem i černého čápa, ale nyní je u řeky poměrně mrtvo. Raka se nám podařilo zahlédnout už jen v potoce, který vytéká z lesa, v samotné Olši už se drží pouze nějaké malé ryby a hmyz.

Ani to ale nemůže zkazit radost z hezkého počasí a hlavně z prázdnin a hlavně
"Mějte dobrou náladu. Ta za vás sice vaše problémy nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít" (Jan Werich)


Prakticky-nepraktická

Kůň v historii rituálů a magie

18. července 2014 v 15:50 Kůň v historii
RITUÁLY A MAGIE

To, že je v Indii kráva posvátným zvířetem je poměrně známá věc. Méně už se ví, že jsou tam uctíváni i koně. V dávných dobách bylo uctívání koně mnohem rozšířenější, ale pro samotná zvířata to většinou neznamenalo nic dobrého.

Indie
Indický rituál spojen s královskou mocí je asi nejstarším a zřejmě také nejdelším - trval celý rok.
Když na trůn usedl nový král, vítězný hřebec ze závodů musel podstoupit několik dílčích procedur, jako je například koupání v tůni (to ještě není až tak zlé) a pak koně vypustili, v doprovodu sta kastrovaných nebo zestárlých koní a sta mužů, ať jde, kam chce. Těch sto mužů tu bylo proto, aby hřebci zabránili v ponoření do vody a v páření s kobylami.
Po skončení doby, kdy se hřebec a jeho "stádo" toulali, začal třídenní rituál v paláci. Král se vezl před poddanými ve voze taženém obětním hřebcem a třemi dalšími koňmi, 3 hlavní královy manželky hřebce vyzdobily a zvíře bylo následně uvázáno k obětnímu kůlu a uškrceno. Po usmrcení hřebce došlo ještě k symbolickému spojení s hlavní manželkou krále, koně následně rozřezali a pokračovalo se v dalších krvavých obětecch.

Irsko
Další rituál, který souvisí s královskou korunou a do jisté míry připomíná indický rituál ašvamédha, pochází ze země čtyřlístku pro štěstí a skřítků.
Prý tam žil jakýsi kmen, ve kterém se konaly (podle Giralda Cambrensise, 12. století) mimořádně barbarské rituály. Po tom, co se shromáždil lid kmene, přivedli bílou kobylu. Muž, který se měl stát králem, se veřejně dopustil sodomie, následně kobylu zabili, po kouscích naházeli do vody a připravili vývar, ve kterém se král okoupal, najedl se masa a napil se vývaru, ve kterém se koupal. Tak stvrdil svou vládu.

Řecko
Ano, i tak vyspělá civilizace, jako byla ta antická, měla své krvavé rituály, v nichž hlavní roli hrál kůň. Dělo se tak při obětině bohu moře Poseidonovi, kdy koně utopili (například zahnáním do moře).

Řím
V říjnu se ve velkém a slavném Římě konaly oslavy svátku koní October eguus. V dostihu na Martově poli byl vybrán obětní hřebec - kůň zapřažený vpravo ve vítězném spřežení. Toho propíchli kopím a obětovali bohu Martovi. O odřezanou hlavu zápolil lid, ocas odnesli do Regia, aby tam krví pomazali krb.

Slované
Slované (a tedy vlastně i Češi) používali koně jako orákulum, jako prostředek k věštění. Koňské hlavy se také vkládaly do hradeb a opevnění, aby byly silnější a aby chránily před nepřáteli. Ještě do 19. století se koňská hlava ukládala do základů budov.
Hřebec, který byl používán k věštění měl asi nejdelší životnost ze zatím uvedených případů. Nečekala ho žádná krutá smrt, měl pouze překračovat konstrukci z kopí. Podle toho, kterou nohu zvedl jako první se rozhodovalo. Pravá noha byla příznivá, levá naopak.

Někdy v 5. století našeho letopočtu však vznikl zvyk pochovávat koně spolu s lidmi. Na Velké Moravě už tehdy zavládlo křesťanství, které obětování zvířat a podobné rituály nepřipouštělo (do hrobu se vkládaly pouze atributy, jako ostruhy), ale například maďarské kmeny pohřbívaly do hrobu jezdce koně, speciálně k tomu určeného: bílého hřebce ve výtečné kondici, kterého nejdříve umyli v kobylím mléce a bodnutím do hrudi ho zabili (nechali ho vykrvácet). Stáhli zvíře z kůže, kterou vycpali trávou, vložili kousky některých orgánů, zašili a pověsili na kůly orientované východním směrem.

Po příchodu křesťanství tento rituál sice nevymizel, ale byl nahrazen přijatelným kompromisem (a to po celé Evropě, i u nás): koně, kteří měli být obětováni, byli místo usmrcení darováni církvi.

Jak vidno, začátek společného soužití koní a lidí byl dost drastický. Nicméně například Mongolové milovali své koně snad více, než své ženy a bylo to poznat. Také lidé z předního východu měli velký vztah ke koním a to ne jako k jídlu nebo jako k obětině, takže zase taková katastrofa celosvětového formátu to také není.

S přáním hezkého dne,
Prakticky-nepraktická

Závody spřežení

17. července 2014 v 22:03 Sport, aneb v hlavní roli kůň

Závody spřežení málokdo považuje za (pro diváka) zajímavý sport, ale nic nemůže být dále od pravdy. Faktem je, že na to ještě diváci nepřišli a tak zůstávají kombinované závody v Dolní Lomné událostí s rekordní účastí.

Co všechno patří do vozatajských závodů a co se tam děje?
Kompletní soutěže mají 3 části:
- drezura (A)
- maraton (B)
- vozatajský parkur (C)
Existují ale i kombinované závody:
- drezura a parkur (A, C)
- drezura a maraton (A, B)
- maraton a parkur (B, C)

Drezura
Vlastně jde o to samé, jako v klasické drezuře, jen se na obdélníku pohybuje spřežení a ne osedlaný kůň. Také obdélník je přizpůsoben rozměrům kočárů, jeho velikost je 40x100 m. Soutěžící předvádí zhruba 9 úloh, které jsou hodnoceny škálou bodů od 0 do 10, přičemž
0 = nepředvedeno
1 = velmi špatně
2 = špatně
3 = dosti špatně
4 = nedostatečně
5 = dostatečně
6 = uspokojivě
7 = poměrně dobře
8 = dobře
9 = velmi dobře
10 = výborně
Soutěží se v jednospřeží, dvojspřeží a čtyřspřeží.
Jako i v klasické disciplině, i zde je nutné nějak vypadat. Vozataj tedy musí být korektně oblečen:
- rukavice
- vhodná pokrývka hlavy
- zástěra
- bič
- lampy na kočáru
- startovní čísla koní a spřežení.

Během úlohy se posuzuje například vedení jednou rukou, couvání, správné vykreslení figur, čistota a pravidelnost chodu, zručnost vozataje, klid a harmonie spřežení a mnoho dalších. Pozdrav na začátku a konci úlohy je samozřejmostí.

Vozatajský parkur
V parkuru jde o to, projet překážky co nejrychleji a nejčistěji. Překážky ve vozatajském parkuru tvoří dvojice gumových kuželů, na jejichž vrcholcích jsou umístěny míčky, tzv. shoditelné prvky, které padají při doteku kola kočáru. Na trati bývá okolo 20 překážek, které mohou mít různé tvary, například půlkruh, cik-cak a podobně. V této soutěži (nebo části souteže) je cílem vozataje nasbírat co možná nejméně trestných bodů, které může dostat za
- shození míčku/překážky: 3 body
- 1. neposlušnost nebo sesednutí spolujezdce: 5 bodů
- 2. neposlušnost nebo sesednutí spolujezdce: 10 bodů
- 3. neposlušnost nebo sesednutí spolujezdce: vyloučení
- nedostatky ve výstroji soutěžícího a spolujezdce: 5 bodů
- překročení stanoveného času (za každou započatou vteřinu): 0,5 bodu.

Maraton
Jde o terénní zkoušku se třemi úseky:
- A = "klusovka"
- D = "krokovka"
- E = "překážky"
V úseku D musí kůň/koně pouze krokovat, za každé naklusání, které trvá déle než 5 vteřin je trestný bod.
V úseku s překážkami je umístěno 5 - 7 překážek v přírodním stylu, vhodných do daných podmínek, jako je například mostek, vodní překážka a labyrint. Každá překážka má daný maximální čas pro její překonání, může mít až 6 průjezdů označených písmeny A až F a tyto průjezdy jsou označeny červenou a bílou páskou, vozataj musí mít červenou pásku po pravé straně, bílou po levé. Povinná je přilba na hlavě.
Cílem vozataje v této části je projet trať v co možná nejkratším čase, s co možná nejméně trestnými body.
Soutěžící může být ze závodu vyloučen za
- překročení maximálního povoleného času pro projetí překážky
- přijmutí pomoci cizí osoby
- projetí překážky ve špatném pořadí
- surové zacházení s koňmi a nadměrné používání biče.

Penalizaci může spřežení získat za
- upuštění biče: 5 bodů
- sesednutí spolujezdce: 10 bodů
- sesednutí soutěžícího: 30 bodů
- převrácení vozu: 60 bodů
- opravený omyl: 20 bodů
- shození shoditelného prvku: 2 body.

Během terénní zkoušky je povinná jedna veterinární kontrola (kvůli bezpečnosti koní i "jezdců") a každá překážka má svého rozhodčího, který kontroluje čas projetí překážek a případné chyby na překážce.

Ze zkušenosti vím, že závody spřežení rozhodně nejsou nuda, ba naopak.
V Dolní Lomné se pořádají kombinované závody B, C, tedy parkur a maraton a můžu s klidným srdcem říct, že je to zábava na celý den.


Obě fotografie jsou mé vlastní výroby, Vozatajské závody Dolní Lomná, červenec 2012.

Kamala zas o trochu větší

17. července 2014 v 18:25 Kočičí deníček
Zdravím všechny kočkomily a všechny ostatní, kteří na tento článek klikli.

Moje kočička Kami mi roste doslova před osčima. Ještě nedávno se mi vešla do dlaně jedné ruky a dnes už je tak velká, že ji vezmu leda tak do náruče. Přes to všechno se mi stále nedaří naučit ji, že voda je mokrá... Každopádně, na záchod chodí už od prvního dne, kdy se dostala ke mě, což mě opravdu těší a zvládá i takové zkoušky, jako třeba zůstat doma půl dne sama (někdy i déle), mám totiž brigádu a nemohu ji brát s sebou.
Kromě svého pelíšku na zemi (okrouhlý, vatou vyplněný pelech s plyšovým potahem, mimochodem český výrobek) si velice oblíbila závěsné odpočívadlo na radiátoru, ze kterého se snadno dostane až na parapet okna (které ale z bezpečnostních důvodů zůstává otevřené maximálně "na větračku".

Ven se jí stále až tak nechce (až na výjimky). Přesto ji brávám za hezkého počasí, aby se nadýchala čerstvého, létem provoněného vzduchu a také proto, abych ji seznámila se Sendy, která se musí naučit, že tuhle číču opravdu prohánět nesmí.


Zatím to oběma jde, i kdy, Sendy by si s kočkou ráda hrála, ale to, co je pro psa jemným zacházením, je pro kočku tvrdé šťouchání, proto se to Kami vůbec nelíbilo a šla se schovat za lavičku.

O chvíli později, když si Sendy, docela unaveně, lehla, kočka se osmělila a za okamžik málem lezla psovi po hlavě. Nicméně tráva se jí jako podklad pro chůzi moc nezamlouvá, a když může, honem spěchá na dlažbu. V posledních dnech však získala odvahu a vydala se na prohlídku nejbližšího okolí dlážděného chodníku.



Dokonce jí ani moc nevadilo, že bylo akorád po bouřce a tedy poměrně mokro (to asi z toho, že už je na vodu docela zvyklá :D.

Prakticky-nepraktická

Starokladrubský kůň II

17. července 2014 v 17:26 Česká plemena
Starokladrubský kůň, černá varianta

Raná historie chovu a odkazy na fotografie naleznete v článku Starokladrubský kůň I.

Stav po první světové válce
Starokladrubští koně byli, jakožto symbol monarchie, nenáviděni a proto později určeni k likvidaci (jako důvod byla uvedena degenerace, samozřejmě neoprávněně). V Kladrubech se nekonec udrželo stádečko běloušů, u kterých měla být degenerace napravena křížením s hřebci kmene Shagya. To se ale týkalo jen běloušů. Vraníci byli považováni za méně ušlechtilé, za obyčejné tahouny.

Samotná likvidace vraníků začala prodejem plemenného hřebce Napoleone Solo řezníkovi. Tam, nebo rozprodaní skončili i jeho potomci a tak se stádo vraných kladrubských koní připravilo o možnost zamezení úzké příbuzenské plemenitby.

V roce 1931 souhlasilo spišské biskubství, že zbytky z kladrubského stáda převezme a tak se koně stěhovali na Slovensko.

Regenerace plemene
Díky tomu, že je u nás poměrně hornatý terén a koně, kteří se nyní chovali v Kladrubech (na anglickém a angloarabském základě) byli sice chodiví, ale temperamentní a hůře zvladatelní, začali se chovatelé a zemědělci poohlížet po chladnokrevnících a po kladrubácích. To byl jeden z motivů, které přiměly prof. PhDr. et MUDr. Františka Bílka, DrSc. aby se pokusil o obnovení plemene Starokladrubský kůň.
Začátky byly ale velice krušné. Původně se počítalo pouze se starokladrubáky, jenže těch se sešlo pouze 11 a tak se rozhodlo navýšit počty dalšími koňmi. Nakonec tedy "základ" tvořilo 54 klisen:
- starokladrubské vranky čistokrevné: 2
- starokladrubské vranky křížené: 5
- klisny po černých i bílých rodičích: 3
- kladrubské bělky čistokrevné a kříženky s arabem, anglickým plnokrevníkem či lipicánem: 15
- lipicánky čistokrevné 18
- polokrevné anglické klisny: 3
- klisny s částečným původem nebo bez původu: 5
- importované orlovské klusačky: 3

Zanedlouho se i z takto rozmanitého stáda podařilo vyšlechtit koně, který se velmi podobal chovnému cíli. Chov byl přesunut z Průhonic do Slatiňan, postupem času se k čistokrevným hřebcům přidalo i pár dalších, jako například lipicán Siglavi Pakra nebo fríský Romke, oba hřebci založili vlastní linie.

V roce 1973 byl program regenerace prohlášen za úspěšný a od roku 2002 jsou plemenné knihy jak vraníků, tak běloušů uzavřeny přílivu cizí krve.

Stavy koní dnes (lépe řečeno k roku 2007)
- celkový stav: 1287 (stále zařazeni mezi ohrožená plemena)
- vraníci: 638
- z toho v zemském chovu: 382 koní
- černých plemeníků: 24
- chovných klisen: 209
- počty nově narozených hříbat je asi 40 ročně.

"Větší selekční tlak může být nyní díky vyššímu počtu jedinců uplatňován i na určité znaky, které dříve nebyly tolik na pořadu dne - jedná se hlavně o bílé odznaky. Ty se ve vraném stádě rozšířily díky rozsáhlejšímu použití běloušů, u kterých jsou dost běžné. Mnohé možná překvapí, že se z chovunevylučují jiné barevné variety - hnědáci a ryzáci, které se čas od času vyskytnou.
Chovný cíl myjí obě variety stejný - měl by to být kůň středně velkého až velkého obdelníkového rámce s korektní stavbou těla, harmonickými proporcemi a typickou klabonosou hlavou s výrazným velkým tmavým okem. Vyznačuje se pravidelnými kadencovými chody s typickou vysokou akcí hrudních končetin v klusu. Metou je zachování jediného původního českého plemene koní typu galakarosiéra, s využitím k ceremoniální a reprezentativní službě, soutěžím spřežení, drezuře, baroknímu a rekreačnímu ježdění.
... Plemeno jako celek se vyznačuje poněkud pozdějším dospíváním, zato však obrovskou dlouhověkostí, dobrou plodností, pevnou konstitucí, výbornou adaptabilitou a kmitelností. Starokladrubáci jsou živého temperamentu (vraníci jsou prý poněkud živější, o to více však pracovití), vyrovnaného charakteru a výborně se učí. Dobře spolupracují s lidmi a jsou vždy velmi ochotní a dobře ovladatelní." (Magdaléna Straková, Jezdectví, leden 2007)

Toť vše k nejtaršímu plemeni ČR, k našemu skvostu, národní kulturní památce, no prostě stručně k šlechtici mezi koňmi (aspoň co se naší republiky týče). Doufám, že jste se dozvěděli i něco nového a že čtení tohoto "dvojčlánku" nebyla ztráta času a nuda.

S pozdravem,
Prakticky-nepraktická

Koně a jezdecký sport aneb, co očekávat?

14. července 2014 v 22:08 Koně a jezdecký sport
Myslím si, že je scela jasné, že jsem velký milovník zvířat. Doma máme psa, dvě kočky, potkana a prošli jsme si i érou chovu králíků, ovcí a krůt (mimo jiné). Taktéž je pravda, že jsem nadšenec do koní a jezdeckého sportu a vůbec, všeho, co ke koním patří. Kromě teoretických znalostí a nadšeného sledování přenosů dostihových dní na ČT1 a návštěv dostupných soutěží se nebráním ani vsednutí do sedla. Právě naopak, dokud jsem měla kde, pravidelně jsem jezdila (i když "jen" rekreačně).

V této rubrice a pak v rubrikách Kůň v historii, Česká plemena (vlastenectví zdar) a Sport bych chtěla přiblížit úlohu koně v historii (a to byste se někdy divili, jakou roli hráli), seznámit čtenáře s plemeny známými, ale i s těmi, o kterých možná ještě neslyšeli a s pravidly jezdeckých disciplín.

U mě je takové malé nepsané pravidlo (možná jste si toho už všimli), že nepoužívám cizí obrázky a fotografie. Proto spíše než obrázky naleznete odkazy na stránky fotografů (např. Christiane Slawik) nebo hřebčínů a stájí, popřípadě pořadatelů akcí. Výjimečně, pokud se nachomýtnu někde na závodech, připojím k článku vlastní výrobu.

Pokud budu vycházet (a to určitě budu) z literatury, vždy uvedu na začátku článku, z jaké. Nejčastěji a asi i nejhojněji budu využívat svůj malý osobní archiv časopisu Jezdectví, který jsem sbírala od roku 2007 až po asi duben 2014. Pak mi skončilo předplatné a já se ještě nerozhoupala k tomu, abych jej obnovila :). Může se stát, že se odkážu i na knihy, nebo jiné časopisy, popřípadě na záznam z přímého přenosu v televizi.

Doufám, že se u čtení mých článků dobře pobavíte a že se aspoň občas dozvíte něco nového.
Vaše
Prakticky - nepraktická

Starokladrubský kůň I

14. července 2014 v 20:38 Česká plemena
Starokladrubský kůň, bílá varianta

K tomuto článku jsem si vzala pomocníka nejpovolanějšího a to časopis Jezdectví ze svého osobního archivu (od roku 2007), přesněji červencové číslo z roku 2009, článek Věry Markové Kladruby slaví 430 let. Mimo to si na pomoc beru knižní encyklopedii Koně autorů Heleny Kholové a Jana Hoška, vydanou v roce 2005 (čtvrté vydání) a také svou ročníkovou práci Habsburkové trochu jinak aneb bez koní to nejde, vypracovanou pod vedením Mgr. Venduly Mlčochové v roce 2013.

Fotografie zde nebudu dávat, protože bych je musela kopírovat od jiných, proto odkazuji na web Christiane Slawik. Stránky jsou v angličtině a v němčině, ale myslím, že se zorientuje i jazykový antitalent ;). Další odkaz je přímo na stránky Národního hřebčína Kladruby, kde najdete jak fotografie, tak i pár (i když starších) videí a to přímo od zdroje.

Historie chovu
Kořeny plemene Starokladrubský kůň (tehdy Equus Bohemica) sahají až do doby panování Rudolfa II., známého to podivína, zběratele umění, ale také znalci a milovníkovi koní. V Kladrubech tehdy existovala obora s chovem koní, který 24. dubna 1579 císař povýšil na císařský dvorní hřebčín s cílem chovat galakarossiery (z italského carossa = velký, bohatě zdobený ceremoniální kočár). V módě byli koně s klabonosým profilem hlavy, vysokou akcí předních končetin, labutím krkem a mohutným, majestátním vzhledem. Na barvě tolik nezáleželo, prostě a jednoduše, čím zajímavější, tím lepší. Objevovali se tak hnědáci, ryzáci, izabely, plaváci i strakáči. Rozdělení na černé a bílé přišlo až později. Bílí koně byli určeni císaři, černí církevním hodnostářům.
Do Čech byli pro potřeby dvorního hřebčína dováženi koně španělského i italského původu a čeští kladrubáci zasáhli do vývoje plemene Lipicán, přesněji hřebci Maestoso a Favory.
Kladruby těžce postihla tzv. sedmiletá válka, kdy mnoho koní odvedli pruští vojáci do stájí Fridricha II. Další ránou byl požár, který nenávratně zničil plemenářské záznamy. Císařovna Marie Terezie se ke všemu rozhodla hřebčín neobnovovat a zbytek prostor pronajala. Několik okolností, mezi nimiž bylo naléhání jejího syna Josefa II., donutily panovnici změnit rozhodnutí. Prostory byly tedy znovu vybudovány a zrekonstruovány v barokním stylu.

Přibližně v tomto období se narodil první významný hřebec Pepoli, který byl otcem Imperatore (1775), v roce 1787 přišel na svět bělouš General. Roku 1797 se narodil hřebec (opět bílý) Generalissimus, o tři roky později, tedy roku 1800, vraník Sacramoso. K zakladatelům původních hřebčích linií patří také již výše zmínění hřebci Maestoso (1773) a Favory (1779).

Následující dvě století byli Kladrubští koně utlačováni příchodem lehčích koní, kteří začali být moderní. Chov v Kladrubech zachránil jen císařský výnos, podle kterého se v císařském dvorním hřebčíně usilovalo o co nejčistší chov galakarossierů starého typu. Proto až do 1. světové války muselo být ve Vídni ustájeno 18 bílých a 18 černých hřebců.
Konec války znamenal konec poklidného života v Kladrubech (hlavně pro koně). Stali se nenáviděným symbolem Habsburské monarchie. Tento pohled naštěstí změnil Tomáš Garygue Masaryk, který obnovil funkci spřežení bílých starokladrubských koní ve státních službách. Další (a snad poslední) ránou pro hřebšín byla druhá světová válka.

Dnes je Starokladrubský kůň (černá i bílá varianta) Národní kulturní památkou (a je jedinou živou položkou v seznamu).

Starokladrubský kůň v mírách:
Kohoutková výška: 175 - 180 cm.
Obvod hrudi: asi 205 cm.
Obvod holeně: 22 - 23 cm.
Hmotnost: 700 kg (i více).

Využití:
Jedním slovem všestranné. Starokladrubský kůň je skvělý v zápřahu (dosahují výkonnosti T, pro toto odvětví byli také šlechceni již 434 let), neudělá ostudu ani jako rekreační, rodinný kůň na volný čas. Mnozí jsou nadaní pro španělskou jezdeckou školu a drezuru.

Několik kladrubských koní také pracuje ve službách jejího veličenstva, tedy ve Velké Británii, či Anglii, chcete-li. Určitě jste zaregistrovali, že ČR chtěla, jako svatební dar, poslat za moře jednoho z hřebců, ten ale nikdy neodjel a zůstal tak "pouze" symbolickým darem. Šestispřeží vraníků se ukázalo při příležitosti pohřbu Václava Havla. Jak je vidno, český klenot přežívá v lesku a slávě dodnes, i když s hřebčínem samotným to jde pomalu, ale jistě dolů.