Červen 2014

Nesmyslné zákony

30. června 2014 v 11:26 Postřehy odjinud
Zdravím všechny, kdo se chystají na přečtení tohoto přízpěvku.

Vzhledem k tomu, že venku leje, jako z konve, rozhodla jsem se prolistovat svým soukromým archivem časopisu Jezdectví. V dubnovém čísle z roku 2008 jsem narazila na něco, nad čím zůstává rozum stát. Magdaléna Straková se zde zabývala nesmyslnými zákony pro koně, které platily (a možná některé ještě platí) v Americe. Rozhodla jsem se zprostředkovat zde několik z nich jako demonstrativní vzorek. Hezky se bavte.

Náš první exemplář je z roku 1907 z Cumberland Country v Tennessee:
Rychlost jízdy na koni po silnici je omezena na 5 km/h, to však platí pouze do té doby, než jezdec spatří soudního zřízence, který vypadá, že v posledních třiceti dnech neměl žádný drink - potom je jezdec oprávněn ujíždět tak rychle, jak jen dovede.

Hartsville, Illinois:
Je trestné jezdit na ošklivém koni.

Wolf Point v Montaně:
Žádný kůň nesmí chodit na veřejnsti bez toho, aby jeho majitel měl na sobě ohlávku.

Basalt, Nevada:
Muži, jedoucí na koni, nesmí mezi 7 hodinou ranní a 7 hodinou večerní, jíst cibuli.

Clearbrook, Minnesota:
Ženám není dovoleno jezdit s podpatkem vyšším než 3,5 cm. Jet tak mimo, tohle někdo zkoušel? Vždyť s podpatkem se snad ani jezdit nedá... klobouk dolů před dámou, která to udělala.

1899, Waverly, Kentucky:
Kdokoli jedoucí na koni na veřejnosti a nosící při tom nějaké zařízení nebo věc připevněnou k hlavě, vlasům nebo pokrývce hlavy, jež je schopna probodnout tělo jiné osoby, pokud by s ní přišla do kontaktu, a není zajištěno, aby se tak nestalo, musí být prohlášen za výtržníka.

A pro dnešek posledním kouskem je zákon z Budds Creek v Marylendu:
Koním je zakázáno spát ve vaně, pokud s nimi nespí rovněž jejich jezdec.

V článku je toho samozřejmě mnohem více, ale sem jsem dala, jak už bylo řečeno, reprezentativní vzorek. Snad jsem vás co nejvíce pobavila, když už k nám není vlídné ani to počasí (a to jsou prázdniny, safra). Užijte si den, jak nejlépe umíte a snad se nebe nad námi umoudří a příjde pořádné léto.

Zdraví
Prakticky - nepraktická

Procházky se psem - Barvy v trávě

29. června 2014 v 13:01 Naši mazlíčci
Krásné počasí opět způsobilo, že jsem s sebou na procházku s naší Sendy vzala i mobil s nažhaveným foťákem. Kopce okolo nás tvořily nádherné pozadí a nadýchané mraky je skvěle doplňovaly. Sendy se hezky proběhla, málem zase rozhrabala jednu myší noru (což už se jí několikrát povedlo a žel, myš se nepodařilo zachránit).

Naše cesta tehdy vedla k malému lesíku mezi loukami. Člověk by někdy nevěřil, kolik barev se může skrývat v trávě, po které chodí... a přitom by stačilo na chvíli se zastavit a rozhlédnout.






Abych nezapomněla, začínají letní prázdniny, tak si je všichni pořádně užijte (snad nám všem bude počasí přát).
Prakticky - nepraktická

Nové zážitky

29. června 2014 v 10:53 Kočičí deníček
Dnes, 29. 6. 2014, vychází již čtvrtý díl kočičího deníčku.

Kami roste jako z vody. Ještě nedávno se mi pohodlně vešla do dlaně. Dnes už je to veliké koťátko, které si moc rádo hraje a nejoblíbenější hračkou se stala vábnička s barevným peřím. Sice už chytá i myšku na udičce, ale favorit je holt favorit Smějící se. Musím jí také vystřihnout obrovskou pochvalu, protože jsem po ní zatím nemusela uklízet žádný nepořádek, takže kočičko, šikovná holka!

Došlo i na seznámení se psem. Sendy je naučená, že naši starší kočičku, Micku, prohánět nesmí, ovšem tento zákaz se zatím nevstahoval na žádné jiné zvíře (dokonce i když paseme venku myšáka, leží u jeho klece a hlídá, kdyby chtěl náhodou utéct). Byl to boj. Sice nechtěla koťátku nic udělat, spíše se snažila popostrčit ji nosem, aby běžela a aby ji mohla naše labradoří uličnice pronásledovat, ale i tak měla kočička strach a syčela, prskala a sekala po psovi drápkem. Za pomocí pamlsků se podařilo psa odlákat na uctivou vzdálenost od kočky, která se tak mohla uklidnit a přebrat si, co se vlastně stalo. Nebojte, žádné následky to na Kami nezanechalo, hned, jakmile se psí čumák o něco vzdálil, pohodlně se usadila u mě v klíně a dřímala. Když jsem ji pak přinesla zpět do domu (po našich schodech by se tam nedostala - jsou děrované) uložila se v pelíšku a spala.


Také jsem s Kami seznámila i Sašku. Ten se ale o kočku vůbec nezajímal, jen chodil po podlaze a hledal, jestli někde nenajde něco dobrého. Kotě nevědělo, co si má o tom divném, velikém (je ještě stále větší, respektive delší, než kočka) zvířeti s holým ocasem má myslet... Čuchli k sobě, ale kočka hned potom odešla. Zdá se, že infarkt našeho potkana mine Usmívající se.

Dalé je velice zajímavé, že Kami vůbec nechce jít ven. Mnohdy necháváme otevřené dveře na balkon, ale ona jen vyhlédne ven od práhu, občas obejde nějaké ty boty a pak honem utíká domů k pelíšku, ocas zvednutý, srst zježená. Ale je vidět, že pelíšek se jí líbí. Aby také ne, je to výsledek práce zlatých českých ručiček, měkoučký a potažený plyšovým potahem. I mě by se taková postel líbila...
Kami taky zjistila, že další pelíšek má zavěšený na radiátoru a že odtamtud se lehce dostane na široký okenní parapet.


Samozřejmě, poté, co se nabažila výhledu, si šla hrát


Těším se u dalšího dílu deníčku
Prakticky - nepraktická

Legendy DRACI, sbírka fantastických povídek

26. června 2014 v 15:52 Literatura
Legendy DRACI


Jak je jistě poznat, jsem fanoušek fantasy a mimo jiné milovník draků. Tato kniha obsahuje 28 povídek od různých autorů, některé zdařilejší, něž jiné. Dostala jsem se k ní před zhruba čtyřmi roky, když jsem si kupovala učebnice... Prolezla jsem celé knihkupectví (když už jsem tam byla, tak proč ne, že?) a narazila na tenhle skvost. Váhala jsem, vzhledem k tomu, že mě ta sranda přišla na necelých 500 Kč, ale nakonec skončila v mé knihovničce. Autory se nebudu zabývat nijak do hloubky, jen je tady, spolu s názvy jejich povídek vypíšu.

1. Vladimír Němec - Než slunce zapadne
2. Jan Dobiáš - Zamilovaný Harpagon
3. Zdeňka Lukovská - Tkáč legend
4. Vlado Ríša - Dračí meč
5. Edita Dufková - Píseň pro ohnivou dračici
6. Radka "Rilven" Hrotková - O černé princezně
7. Jana Jůzlová - Nejstatečnější muž světa
8. Jíří Pavlovský - Podvečerní konverzace v baru U Opilého jednorožce
9. Jana Rečková - Hic sunt dracones
10. Ivana Kuglerová - Klubko zmijí
11. Pavel Weigel - Zpráva pro vládu České republiky o řešení draka v Moravském krasu
12. Hana Vranová - Dračí pech
13. Pavel Renčín - Tenkrát na středozápadě
14. Míla Linc - Krauka
15. Blanka "Fallon" Salmonová - Nejlepší z lidí
16. Lucie Lukačovičová - Toro dragón
17. Marie Klepetková - Mezi světy
18. Tomáš Bandžuch - Příběh opravdového drakodlaka
19. Jakub D. Kočí - Kočí Jakub
20. Stáňa Kučová - Studie o vlkodracích
21. Jindřich Rohlík - Elvíra
22. Helena Soukupová-Clarková - O Aidanu McWalterovi a krásné Deirdre
23. Veronika "Anor" Partiková - To malé, kouzelné, zvonivé
24. Sidha Apollyon - Sametová jsou křídla Smrtihlava
25. Leonard Medek - Pohřeb drakozpytce
26. Pavel Renčín - Dračí hvězda
27. Ivana Kuglerová - Rytíř a drak
28. Martin D. Antonín - Drakobijce

Kniha rovněž obsahuje jakýsi prolog, který napsal Leonard Medek a nese název Cherchez le dragon (může za to drak) a 3 závěrečné kapitolky Draci v českých pohádkách (Jan Kantůrek), Draci snů, draci hororů (Františka vrbenská), O autorech této knihy (Michael Bronec).

Zhodnotit čtivost je u tohoto počinu složité, protože každý autor má svůj styl a záleží pouze na jedinci, co mu vyhovuje. Osobně mi ale hrozně vadil styl použitý v povídce Dračí pech od Hanky Vranové, ale jinému právě toto může sednout (jak jsem už řekla, věc názoru a zájmů). V knize lze narazit na povídky, u kterých se opravdu nasmějetě, na ty, u kterých si pobrečíte, ale i na ty, u kterých se budete modlit, aby už skončily (u některých jsem docela vážně uvažovala nad tím, proč byly do knihy zařazeny). Celkově je to ale něco, k čemu se můžete za čas vrátit a přečíst znovu.
Já osobně nelituji utracených peněz. Abych nezapomněla, každá povídka je doprovázená ilustrací (podle mého soudu jde o kresbu tužkou) Jakuba D. Kočího.
Nakonec jedna špatná zpráva, stejně, jako Zvíře, nadzvíře (odkaz zde) od Franka Westermana, není toto dílo zahrnuto do seznamu povinné četby. Každopádně nadšencům do fantasy a hlavně do draků vřele doporučuju.

Prakticky - nepraktická

John Ronald Reuel Tolkien - Pán prstenů

26. června 2014 v 11:28 Literatura
Společenstvo prstenu


John Ronald Reuel Tolkien (vis Hobit)
- Knihu, respektive knihy Pán prstenů psal 17 let a původně mělo jít o jednu jedinou knihu. Tolkien nesouhlasil ani s jednotlivými názvy tří částí - ty si prosadil vydavatel. Nejvíce byl proti názvu třetí části Návrat krále, prozrazuje totiž příliš z děje (podle mě má pravdu, už podle titulku knihy víte, o co půjde).
- Součástí textu je množství písniček a básniček doplňujících děj (počítala jsem je a je jich tady 44)

Děj
- Začínáme v Kraji, kde se připravuje oslava narozenin Bilba Pytlíka.
- Během oslavy Bilbo provede malý žertík a pomocí svého kouzelného prstenu zmizí (chce odejít na další dobrodružnou cestu, minimálně za elfy do Roklinky), vracet už se nehodlá.
- Frodo Pytlík, jeho synovec, po něm zdědí noru (dům) a také kouzelný prsten (díky čarodději Gandalfovi, který na oslavu rovněž přijel).
- Časem se zjišťuje, že prsten není jen tak nějaký, ale že jde o jeden prsten (Frodovi už je 50 let). Jeho rozhovor s Gandalfem vyslechne Sam. Krajem se začali potulovat zvláštní cizinci v černých pláštích a vyptávají se na pana Pytlíka.
- Frodo a Sam se vydávají za řeku Brandyvínu, aby se tam setkali se Smíškem a Pipinem. Po cestě naráží na cizince, křižující Krajem.
- Frodo Bilbovu noru před odchodem prodal příbuzným a aby zamaskoval svůj odchod z Kraje, koupil dům za Brandyvínou.
- Smíšek i Pipin se přidávají na cestu s Frodem. Potkají elfy, cestující k Šedým přístavům, farmář Červíček je schová u sebe na statku a přiveze je k úvozu.
- Hobiti se dostanou až do vesnice Hůrka, kde se mají v hostinci U skákavého poníka setkat s Gandalfem. Hostinský je ubytuje a dá Frodovi dopis, který mu zapomněl poslat. Dopis psal Gandalf. V hostinci se také setkávají s hraničářem Aragornem. Ten je doprovází na další cestě.
- Černí jezdci jsou jim v patách a na vrchu Větrov je dostihnou. Frodo je zraněn a musí se co nejrychleji dostat do Roklinky, aby ho mohli elfové vyléčit. Cestou skupinka potká elfa Glorfindela, který vezme Froda do Roklinky na svém koni jménem Asfaloth.
- V Roklince se koná rada, co bude dál s prstenem. Vznikne tam Společenstvo o devíti členech, kterými jsou Frodo, Sam, Pipin a Smíšek - čtyři hobiti, Aragorn a Boromir - dva lidé, elf Legolas, trpaslík Gimli a čaroděj Gandalf. V Roklince je také odhalena zrada Sarumana, bílého čaroděje.
- Společenstvo se vydává na cestu, snaží se co nejvíce se vyhýbat nepřátelským špehům a možným nebezpečím. Putují přes zemi zvanou Eregion, nebo Cesmínie a pak zjišťují, že dále mají jen dvě možnosti: pokusit se projít přes horský průsmyk, nebo vejít pod hory, do Morie. Postupně se zkusí obě možnosti, protože přechod přes průsmyk se nepodaří - hora jim to nedovolí.
- V dolech Morie svede Společenstvo bitvu se skřety a na můstku vedoucím ven z Morie spadne Gandalf, po boji s balrogem, do propasti.
- Smutkem zničení ostatní se uchylují, pod vedením Aragorna, do království elfů, do Lothlórienu. Tam si odpočinou.
- Gimli málem nechá oči na paní Galadriel a Frodo se podívá do jejího zrcadla, které ukazuje minulost, přítomnost i budoucnost. Nabídne Galadriel Jeden prsten, ona ale velkému lákadlu odolá. Zjišťujeme také, že jeden ze tří prstenů moci, které Sauron nedostal pod svou moc a nebyly ztraceny, spočívá právě zde, na ruce Galadriel.
- Na loďkách pokračují dál k Velké řece a po ní směrem k Rauroským vodopádům. Tam se Boromir pokusí vzít prsten Frodovi a ten se rozhodne Společenstvo opustit. Sam se ale jen tak lehce nevzdává a málem se utopí při pokusu doplavat k Frodově loďce.
- Zbytek se radí s Aragornem, co dál (nevědí, že Frodo odešel).

Kniha takto končí. Není zde ani bitva se skřety, ani Boromirova smrt a dokonce ani únos zbylých dvou hobitů. Film zahrnuje i tyto události, které ale spadají do druhého dílu knihy nazvané Dvě věže.

Musím říct, že tohle dílo jsem četla asi čtyřikrát a vždy se objeví něco, co jsem předtím zapomněla, nebo přehlédla. Postavy jsou líčeny moc hezky a v tomto případě nebylo vůbec na škodu vidět film jako první. Líčení míst a vzhledu postav je přiměřené, ani příliš krátké a ani moc dlouhé. Nebudu tady vypisovat všechna superlativa, která mně ve spojitosti s touto knihou napadají, abych někoho neodradila od četby. Děj jsem záměrně dost očesala (ač se to moc nezdá), aby nikdo nepřišel o požitek z četby. Máte mé vřelé doporučení a abych nezapomněla dodat, i tato kniha je součástí seznamu povinné četby.

Příjemné čtení přeje
Prakticky - nepraktická

Kamala Ibtesam

26. června 2014 v 10:12 Kočičí deníček
Je tady třetí díl kočičího deníčku.

Kočička si poměrně rychle zvykla a už se nebojí pohybovat se celým domem a hraje si se mnou. Problém nám trošku dělá to, že když je v noci sama (ke mě do postele se nedostane), mňouká.
Co je důležitější - ani jednou se nám nestala žádná nehoda a Kamala (dál už jen Kami) poctivě chodí na svůj kočičí záchod. Dělá mi to radost, protože po ní není třeba tolik uklízet (jen zamést vysypaný kočkolyt).

Začala být celkem aktivní a za hračkami běhá neúnavně sem a tam, šplhá mi po nohou a skáče přes práhy, jako závodní kůň přes překážky. Po chvilce hraní a dovádění ale vždy přijde odpočinek.


Ještě se musí naučit, že voda je mokrá (neustále totiž při pití strká packu do misky a pak ji otřepává) a že pračka není prolézačka, stejně, jako nohavice mých kalhot...

Dále ji budu muset seznámit s naším Saškou - potkanem, aby mu později nezpůsobila infarkt pokusem o lov. S Mickou (více o ní zde) už se viděly a řeknu vám, naše stará kočička byla opravdu překvapená, když se vedle mě ve dveřích objevilo cosi malého, chlupatého a mňoukajícího Usmívající se. Největším oříškěm ale bude nejspíše náš pes (zde). Ten se tak tak smířil s tím, že naši Micku nesmí pronásledovat a teď se zákaz rozšíří na další zvíře...


Začínám se shánět po nějakém dobrém veterináři, ke kterému bychom mohly s Kami chodit a který by mi koťátko naočkoval. Ještě máme ale čas, první očkování je někdy kolem osmého týdne a když se to nestihne, nevadí, kdykoli potom je to ještě také možné.

Těším se příště,
Prakticky - nepraktická

Nejdelší cesta

24. června 2014 v 22:44 Kočičí deníček
Vítám všechny u druhého dílu kočičího deníčku.
Vše, co jsem potřebovala, už mám nějakou dobu doma, jenom ta kočka mi tu chyběla. Už jsem měla jednu vyhlídnutou a zamluvenou, a konečně dorostla natolik, abych si ji mohla odvést domů. Cesta, která by mi normálně trvala něco málo přes půl hodiny se jaksi protáhla na celý den... Jak se to mohlo stát? Jednoduše - jela jsem s rozvozem materiálu firmy Lekon komínivé systémy, s. r. o. Více najdete zde.

Ke kamarádce mé kamarádky ze základní školy (jak se ty kontakty hodí, co?) jsem se dostala až kolem páté odpoledne. Moje krásná čistokrevná kočička rasy pouliční směs už na mě čekala se svými sourozenci v provizorní ohrádce, aby neutekli pod seno, odkud bychom je jen velmi těžko dostávali. Předání kotěte do mých rukou přihlížela i matka koťátek. Odloučení od rodiny bylo tak rychlé, že trvalo bezmála 15 minut, než si kočička uvědomila, že je něco špatně. To už se ale vezla v prostorné, vycpané přepravce a ani mňoukání jí nepomohlo.

Doma dostala čas na to, aby se trochu rozkoukala a otrkala. Potom jí byl ukázán kočičí záchod, který také okamžitě využila - doufám, že nebudu muset nijak často uklízet dům, začátek je slibný... Stále ještě občas mňouká a hledá maminku, ale jde o čím dál menší snahu.

Několik dalších hodin trvá, než se rozhodne prozkoumat zbytek domu, ne pouze bezprostřední okolí přepravky, která se stala jejím dočasným úkrytem (aspoň nebude mít později problém vlést dovnitř). Je sice třeba malého povzbuzování, ale nakonec se kotě odváží překročit práh a projít si celý dům (pohovku v obýváku nevyjímaje).

Unavená novými zážitky zkonzumuje porci granulí, které jsem jí nasypala, napije se vody a stočí se mi do klína (během čehož píšu tento článek). Nad jménem, které kočce dám ještě nejsem plně rozhodnuta a musím si to ještě nechat projít hlavou, ikdyž několik tipů už mám...

Dobrou noc a sladké sny,
Prakticky - nepraktická (a její nová kočka)

Kočičí deníček

24. června 2014 v 22:24 Kočičí deníček
Zdravím milovníky zvířat (zvláště pak koček),

po zdárném složení maturitní zkoušky jsem se rozhodla pořídit si dom nějaké to zvířátko. Psa jsem nechtěla, protože:
1. jednoho už máme, krom toho, nejsem úplně milovník psů - mám je ráda a líbí se mi, ale není to domácí mazlíček (pokud už psa, tak velkého a ten patří ven, ne do bytu),
2. pes vyžaduje mnoho péče, procházky, venčení, a další. Vzhledem k tomu, že mám vysokoškolské ambice, nemuselo by to klapat.

Další alternativou, nad kterou jsem uvažovala, byl potkan (ano, toho už taky jednoho máme). Je to nenáročné zvíře, kterému ráno (nebo večer) nasypete krmení, vyměníte vodu za čerstvou a jednou za čas uklidíte bobky. Ten náš už je také starý a tak byl docela předpoklad, že nový přírůstek by po našem Saškovi (více zde) zdědil klec. Jenže myšák zatím nevypadal, že by chtěl umřít a já mu v tom rozhodně nechtěla pomáhat, krom toho, ani Saška a ani klece nejsou v mém osobním vlastnictví, ale ve vlastnictví mé sestry, která, po Alexandrově smrti, plánuje další potkany. Rybičky jsem vyloučila již předem - nedá se s nimi mazlit.

Jasná volba tedy padla na kočku. Té taky stačí ráno nasypat krmení a nalít čistou vodu, večer vyčistit záchod a umístit po domě několik škrabadel. Začala jsem se tedy intenzivně připravovat. A co pro takovou kočku vlastně potřebujete?
Já si napsala maličký soupis:

1. vzhledem k cestování koleje/byt - domov; domov - koleje/byt, je nezbytná přepravka. Na internetu je k sehnání mnoho různých druhů přepravek. Látkové, košíkové, plastové, tašky, které vypadají, jako kabelka, ... Má volba padla na látkovou (plastové jsou nevzhledné, pletené/košíkové jsou nepraktické pro cestování, kabelkové moc drahé).

2. Kočičí záchod/záchody - podle počtu míst, mezi kterými chcete kočku přemisťovat, i v přípaě stálého pobytu v jednom bytě se hodí mít třeba 2 záchody (kočky si rády vybírají). Spolu se záchodem je nezbytný také kočkolit. Já osobně jsem si nechala poradit v obchodě, doporučuji (zejména "začátečníkům") totéž.

3. Lopatka na vybírání kočičího záchodu.

4. Misky na krmivo a na vodu.

5. Pelíšky - trh nabízí ohromné množství možností, jako je například závěsný pelíšek na radiátor, různě velká odpočívadla, zastřešené pelíšky a podobně.

6. Kosmetika - kartáč na srst, šampón (já vybrala suchý šampón, abych nemusela kočku koupat - stejně bych byla mokřejší, než ona).

7. Škrábadla - raději víc, abyste dokázali pokrýt všechna místa v bytě, která si kočička oblíbila...

8. Hračky - ty jsou z celého seznamu asi nejlevnější (z mého výběru ani jedna nepřesáhla 30 Kč).

9. Odpočívadlo - není to nutnost, ale zpestří kočičce možnosti. K dostání jsou v různých velikostech a ceny se pohybují kolem 400 až několik tisíc korun.

10. Krmivo - stejně, jako u výběru kočkolytu jsem si i v otázce granulí nechala poradit.

Toto vše mě dohromady stálo bezmála dva a půl tisíce korun a to jsem ještě neměla kočku doma Smějící se. Výběr je samozřejmě na jednotlivci, existuje mnoho různých plemen koček, ale za ty se u chovatelů platí i tisíce korun. Levnější variantou (a v mých očích mnohem cennější) je vzít si kočičku/koťátko z útulku. Po celé republice je mnoho útulků pro kočky, stačí se jen podívat na internet.

Nejlevnější variantou je vzít si kotě od souseda. Bývá zdarma a minimálně tohoto jedince zachráníte od umístění do útulku nebo, co je horší a bohužel častější, od utracení utopením. Tuto variantu jsem zvolila taky já. Důležité je i rozhodnutí, jestli si chcete vzít kočičku, nebo kocourka. Já zvolila kočičku, jelikož kocourek si značkuje území. Mnozí mohou namítat, že nechtějí koťata. Má odpověď je jednoduchá: v šesti měsících (ještě před 1. vrhem) se dá kočička kastrovat. Stačí pouze najít veterináře, ketrý si za to nebude účtovat kdo ví kolik. Také je třeba počítat s výdaji na očkování, odčervování (to bývají položky v řádu deseti až třiceti korun) a přípravky proti blechám a klíšťatům.

A nyní hurá pro kočku!
Prakticky - nepraktická

Rozvozový den

24. června 2014 v 20:10 Postřehy odjinud
Zdravím všechny odvážlivce, kteří se rozhodli přečíst si tento text.
Mnozí by možná ani nevěřili tomu, v jakém stavu jsou některé pozemní komunikace a kam všude je možné zajet s velkou dodávkou (renault master). Já jsem to dnes zažila na vlastní kůži - nevycházela jsem z úžasu.

Na rozvoz kominického materiálu se, chtě nechtě, vyráží brzy. Velmi brzy. Vstává se běžně za rozbřesku (ano, i nyní, kdy Slunce vychází někdy okolo čtvrté ráno), s plně naloženým autem se neohrožení řidiči vydávají na svůj okruh, vedle sebe rozpis příjezdů k jednotlivým zákazníkům. Mnohdy ani netuší, jakým zkouškám budou jejich nervy a řidičské umění čelit.

Dokud trasa ukazovaná na displeji GPS vede městy, je vše v nejlepším pořádku. Prvním varovným signálem je, že vjíždíte mezi pole a lesy. To už si člověk říká, kam ho to zase cesta vede... Jakmile se u krajnice objeví upozornění na komunikaci v havarijním stavu, nebo že se v zimě neudržuje, divný pocit se mění v jistotu, že tato cesta bude jedna z těch nezapomenutelných. Docela často se stává, že jedete povolenou rychlostí (například 80 km/h po silnici, kde je povoleno 90km/h) a najednou nejedete, ale letíte vzduchem, protože silnice je v jednom místě o bezmála 20 - 25 cm propadlá! Řeknu vám, letící, plně naložená dodávka, to je maso. Jsem opravdu ráda, že jsem vždy v roli spolujezdce a nemusím tyhle trasy absolvovat za volantem. Řidičům dodávek firmy Lekon komínové systémy, s. r. o. (i všem ostatním statečným) je třeba smeknout. Ti totiž projedou jakýmkoli terénem a to v jakémkoli prostředí. Polem nepolem, lesem i pralesem. Z rovnováhy je nevyvedou děravé silnice, namrzlé krajnice, couvání v zimě z neudržované cesty plné ledu (z kopce) ani kuriozity, které je možné během cesty vidět.

Jako příklad posledně jmenovaného mi velmi dobře poslouží dnešní zážitek: cesta nás zavedla na Slovensko a kousek za hranicemi jsme projížděli jednou malou, krásnou vesničkou. Jeden domeček hezčí, než druhý, jedna kupa bordelu větší, než druhá... no a najednou se před námi vynořila podomácku opravovaná anténa. Podpíral ji smeták! jeho štětinky zřejmě chytají lepší signál. Inu, Slovensko a zdejší kutilové (neříkám, že by snad byli Češi lepší). Co dodat?

A kdyby se během cesty nestalo nic z výše zmíněného, je téměř jisté, že narazíte na plno semaforů, které budou mít, jako na truc, všechny červenou, popřípadě z pole před vámi zrovna vyjede traktor a vy ho nebudete mít kudy předjet a ten ignorant se vám neuhne, ani kdyby měl kam! Za jedním takovým jsme dnes také zůstali a spolu s námi se za traktorem a jeho otrlým řidičem vlekla obrovitá kolona... Díky tomuto a mnoha dalším věcem jsou cesty rozvozových dodávek úžasným výletem (často celodenním, když počítám i přípravu svačin na celý den, tak jedno a půl denním) plným nečekaných situací, vtipných, i vážných.

S přáním pouze vydařených cest,
Prakticky - nepraktická

John Ronald Reuel Tolkien - Hobit

21. června 2014 v 10:38 Literatura
Aneb cesta tam a zase zpátky


Jedna dobrá zpráva pro školou pivinné milovníky fantasy: tato kniha (stejně, jako Pán prstenů) patří do seznamu povinné četby. Četla jsem jak tuto knihu, tak všechny tři díly Pána prstenů a v poličce mi leží i Silmarillion. Je třeba ale upozornit na jednu věc - pozor na film! Je sice hodně povedený a budí dojem, že je natočený úplně podle knihy, jako tomu téměř bylo i u Pána prstenů, ale není tomu tak. Pokud nechcete ztratit požitek z filmu, nečtěte knihu, počkejte si do letošního prosince na poslední díl filmu a až potom sáhněte po papírové verzi. Já byla totiž z filmu dost zklamaná...

John Ronald Reuel Tolkien (1892 - 1973)
- Narodil se na území dnešní Jihoafrické republiky.
- Je to anglický spisovatel, filolog (nauka, která studuje jazyk spolu s literaturou v něm psanou a s kulturním a historickým kontextem), univerzitní profesor, zakladatel žánru fantasy.
- Spolu s nejbližším přítelem C. S. Lewisem (autor knižní ságy Narnie) byl členem literárního diskusního klubu Inklings.
- v roce 1972 obdržel od královny Alžběty II. Řád britského impéria.
- Jazykověděc a znalec staré angličtiny a staré severštiny (mimo jiné).
- Absolvent Oxfordské univerzity.
- Během 1. světové války bojoval v zákopech.
- Pro pobavení svých dětí vymýšlel pohádky, které sám ilustroval.
- Jedno z jeho nejslavnějších děl - Hobit (1937) - vzniklo úplně náhodou, když opravoval seminární práce na narazil na prázdnou stranu, ze které měl takovou radost (že nemusí nic opravovat), že tam napsal: V jedné podzemní noře žil malý hobit.
- Strávil celý život vytvářením svého fantastického světa Středozemě, jeho historie, mytologie a jazyků všech ras (i s plně funkční gramatikou a písmem).
- Své ženě i sobě dal elfská jména (Lúthien a Beren) a jejich příběh lásky zakomponoval do osudů Středozemě.
- Tato elfská jména mají i na náhrobcích.

Děj:
- Hobit jménem Bilbo Pytlík se spolu s trpaslíky vydává na dobrodružnou pouť k Osamělé hoře, aby tam získali zpět trůn a zemi trpaslíků.
- Během cesty zažijí mnohá dobrodružství a nebezpečí, jako například setkání se zlobry, s rasou velikých orlů, elfské zajetí a boj s pavouky v Temném hvozdu.
- K Osamělé hoře se dostanou ale vzbudí draka Šmaka, který jim horu a poklad v ní ukrytý nehodlá dát bez boje.
- Bilbo se také setkává s Glumem, jehož prsten vezme (aniž by zpočátku věděl, že prsten patří Glumovi) a za pomocí hádankové hry se dostane z bludiště skalních jeskyň, obývané skřety.
- Drak je nakonec zabit, ale před Osamělou horou se strhne veliká bitva, při níž zemřou trpasličí bratři Fili a Kili a také princ trpaslíků Thorin Pavéza, který je pak v Osamělé hoře pohřben.

Můj názor:
Jak už jsem zmiňovala výše, je lepší nejdříve vidět film a až potom číst knihu. Já jsem to udělala opačně a věřte mi, byla to chyba. Filmaři si mnohdy přidali postavy i situace, které tam neměly vůbec co dělat (kupříkladu Legolas, nebo trpaslík zamilovaný do elfky). Také drak byl v knize líčen jinak, ale klobouk dolů, ten se filmařům opravdu povedl a drobné nedostatky v tomto případě házím za hlavu. Hobit je kniha poměrně krátká a tak po ní mohou s klidem sáhnout i ti, kteří nemají rádi tlusté knihy. Jedno poslední upozornění nakonec: některým vadí, že je toto dílo místy psáno, jako pro děti, ale uvědomíme-li si, že Tolkien vymýšlel Hobita jako pohádku, je to pochopitelné. Velmi také oceňuji, že svět, ve kterém se příběh odehrává, nemá s naším světem vůbec nic společného, narozdíl od Harryho Pottera, nebo Narnie, kde se reálný a kouzelný svět prolínají.
Text se čte velice dobře a tak dílo doporučuju jakémukoli fandovi fatasy.

Literatuře zdar, fantasy zvláště,
Prakticky - nepraktická